Článek
Tatínkovi přidělili byt, maminka byla sama v ústavu a já sama v podkroví. Já jsem se do toho bytu chtěla stihnout přestěhovat, balila jsem krabice, jela jsem se tam aspoň podívat. Jestli je tam tráva, kam vedou okna, kam si dám kočárek, který jsem ani neměla.
Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, vyčistit si hlavu, protože se pořád nic nevědělo. Mě blbku napadlo jet tam autobusem a rychle se vrátit, protože měla přijít návštěva. Tak jsem spěchala, jen se rychle mrknout a letět zpátky. Dům a okolí super, ale vysoké schody před hlavním vchodem nebyly ještě hotové. Co mě asi tak jiného mohlo napadnout než vylézt po těch schodech a juknout vchodovým zamčeným sklem dovnitř.
Najednou jsem cítila horko v kalhotkách a začala jsem silně krvácet. Přijela návštěva ukázat nové auto a já jsem celou dobu seděla na záchodě a měnila si dřevěné vložky jednu za druhou. Vůbec to nešlo zastavit, bylo mi nepříjemné požádat o pomoc, ale jinak to nešlo. Paní měla strach, že jim zakrvácím nová sedadla, tak pode mě nacpali deky, co jsem doma měla.
V porodnici mě okamžitě dali na sál a probudila jsem se až ráno. Nesměla jsem chodit, jen ležet na posteli. Dali mě na pokoj potratářek, protože jinde nebylo místo. Miminko leželo v inkubátoru o patro výš a já tam nesměla.
Potratářky se na pokoji střídaly jako housky na krámě. Věty: „Konečně jsem se toho parchanta zbavila. Hlavně, že je ten zmetek pryč. Už jsem se toho zbavila.“ Tak to pro mě bylo horší než smrt. Mně se v tu chvíli chtělo zařvat: „Držte už chvíli hubu! Pro mě je moje dítě celý vesmír a vy se ho klidně zbavujete. Jděte do kelu. Říkáte jim parchanti, zmetku, přítěž, velké nic. Nic to pro vás neznamená. Já chci mít od vás klid. Nechte proboha těch keců! Já ani nevím, jestli v tuhle vteřinu žije.“
Nic ze mě nevypadlo, žádná slova. Už jsem ani nemohla brečet a křičet. Ale já jsem nemohla nikam zmizet, schovat se třeba do psí boudy, jen si zacpat uši. Hlavně neslyšet. Ale slova pořád létala kolem mě. Pořád mě bodala jako velké ostré jehly. Nic horšího už jsem nemohla zažít. Střídaly se jako na kolotoči. To byla poprava, ne klid. A já jsem byla tak moc zoufalá. Těch jejich zbytečně prokecaných hodin. Tolik mého smutku. Tolik jejich radosti z potratu. To jsem fakt nepobrala.
Asi dnes, asi spíš možná, že to dnes chápu. Ale tenkrát to bolelo víc, než mělo. Totální moje dno, kam jsem se v tu chvíli propadla. I ten můj vlastní hrob v tu chvíli bych asi milovala víc než ty kecy.
Jakmile jsem směla vstát, zase jsem se šourala po schodech nahoru k prenatálnímu oddělení s nadějí. Pořád nic. Tak zpátky do pekla na pokoji. Musela jsem hodně odpočívat. Zase mě z porodnice vykopli, ale tentokrát jsem jela taxíkem. Ale hned druhý den zase tramvají do porodnice, ale dávala jsem si už pozor. Dlouhých čtrnáct dní, na které se nedá zapomenout ani po padesáti letech.
Čtrnáctý den se všechno změnilo, miminko si začalo cucat palec, ale stejně v porodnici zůstalo dlouho. Když ho propustili domů, tatínek nás přivítal, ale utekl do práce. Večer mi řekl, že byl tak moc dojatý a nechtěl přede mnou brečet, že utekl. Potom jsem jen s miminkem celý rok cvičila a cvičila a převracela ho celého naruby. A ono to vyšlo. Něco zůstalo, něco se spravilo potom, byl na to čas. A já ho měla dost, abych to dala.
Za pár let u mě zazvonil můj dnešní ON. Moje dítě mu ukázalo hned velký oranžový náklaďák, na kterém drandily všechny děti z paneláku, pěkně z kopce do kopce, kravál větší než od traktoru. Nejlepší bylo ale, že asi všechny děti v paneláku dostaly policejní auto, které houkalo. Kluci, holky, všichni, tak se celým sídlištěm sváteční nocí ozývaly sirény malého autíčka.
A pak se můj malý prcek rozhodl, že ON je pro mě ten pravý. Tak dlouho mu nosil Becherovku v malých ručičkách, že ho prostě ukecal. Prostě si vybral tátu, který mě při procházkách držel za ruku. A mimochodem, dělá to dodnes. Já jsem se toho vztahu bála, měla jsem velký závazek. Ale ON mě v tom nenechal, vytahoval mě celý život z bahna. A mně stačilo, že mě pevně za tu moji ruku drží. Prosté děkuji.
