Článek
Dospělák kraloval doma, staral se o všechno. Jezdili jsme na kontrolu jen dvakrát do roka. Barák měl střechu a miminko z inkubátoru bylo rádo, že jsem doma dlouho neprudila. Já a můj ON jsme pracovali na rekreačním zařízení a začali žít jinak. V zimě samé fazole, hrách a čočku v práci a v létě ovoce a zeleninu kempováním nadivoko v Řecku.
Přišla doba ledová covidová. Byli jsme v té době zrovna v rekreačním zařízení, ale srnky covid nepřenášely, přesto jsem šila mraky látkových roušek z prostěradla. Bála jsem se jen, co doma, co je s dospělákem, protože jsem to neměla pod kontrolou. Vrátili jsme se domů a dospělák na mě mluvil jen přes skleněné dveře, běhal s nákupy a občas mi před dveře postavil kytku. Nechtěl nás nakazit, kdyby… Těžko jsem nesla, že mi nemůže dát ani tu malou pusu, že mu nepomáhám, a ani tu pitomou buchtu mu nemohu dát, abych ho nenakazila já.
Nevím proč, nevím jak a ani jsem to nepoznala včas, přestože jsem si dřív myslela, že už to poznám. Velký kulový. Spadla jsem během léta na dno, jen letmo jsem se přiznala a můj ON zrušil nástup na zimu do práce. Když jsem po Vánocích opět začala trpět psychosomatickými bolestmi, schovávala jsem se zase za závěsy na okně, aby mě dospělák neviděl zvenku. Začala jsem v noci plánovat odchod ze života jako předtím. Tentokrát jsem to dokázala vyslovit nahlas a můj ON okamžitě jel sám k mému psychiatrovi, zatímco já jsem se schovávala v posteli. Potom mě naložil do auta a za hodinu jsem překročila práh ordinace v ústavu. V tu chvíli bolesti zmizely.
Tentokrát mě dali na jiné oddělení. Babičky v noci křičely asi hrůzou a ráno bylo ticho, když je odváželi. Starci běhali po chodbách, z andílků jim koukaly zadky a za sebou tahali pytlíky s močí. Děvčata, kluci, muži i ženy – všichni jsme byli na stejné lodi. Ale mě ten pobyt šokoval, byla jsem soběstačná. Tolik křiku, přicházející smrti, unavené sestry nesmírnou péčí. Neustále pobíhající pacienti v noci po chodbách, kteří netrefili do svých pokojů, lehali si k nám do postelí, hledali cokoli v našich šuplících – to byl pro mě horor. Pobyt jsem nesla těžko kvůli té hrůze, ne kvůli péči. Po měsíci mi pan primář řekl: „Doléčí vás slunce na zahradě.“ Měl pravdu.
Po návratu mě moje miminko z inkubátoru radostí zvedlo snad nad hlavu. Objalo mě a konečně mi dalo pusu. A bylo nám úplně jedno, že nemáme roušku, že v tu chvíli je doba ledová, protože ta rouška byla jen kus hadru.
Už se do ústavu nikdy nevrátím, už stačilo, naučila jsem se být opatrná, protože vím, že deprese číhají za rohem. A co bych byla platná tomu dospělému miminku z inkubátoru.
Moje maminka ho vyrůstat viděla
