Článek
Byl to ještě kluk, celý život měl před sebou. Mohl si najít holku, mít malého syna. Emigrovat a letět světem jako raketa. Vždyť to udělala spousta lidí. Tak proč ne on?
Mohl ve stáří nosit kastrůlky rodičům, pomáhat třeba dědovi a babičce na zahradě. Určitě by to dělal. Tak proč tady není?
Mohl studovat další školu, mít kariéru, dnes svoji firmu třeba ve světě. Jezdit k moři nebo na Aljašku. Tak proč tady není? Proč to udělal?
Mohl klidně být chudý bezdomovec nebo mít postavenou vilu. Mohl se oženit, klidně potom rozvést. Mohl zůstat svobodný. Tak proč si vzal život? Ano, v tom okamžiku odchodu ze života byl konečně svobodný. Ale za jakou cenu?
Mohl stárnout, mít vrásky na čele, být třeba prezidentem, letět do kosmu, nebo být jen obyčejným člověkem. Určitě to v tu chvíli věděl, viděl, cítil život před sebou. Tak proč v tu chvíli odešel plamenem, který svobodně zářil do světa?
Proč? Proč? Proč? Ten jeho čin nebyl zbytečný, dal sílu a odvahu lidem, nebyla to žádná póza. Dobře si to rozmyslel, věděl, do čeho jde, věděl, že to musí udělat. A nebyl ani první, ani poslední, kdo takhle odešel.
Napadlo mě, jestli vůbec někdo poděkoval jeho mámě a tátovi, že ho dobře vychovali. Poděkoval někdo jeho strýčkům, tetičkám, těm rodinám, kterým ti kluci tak strašně chybí?
Jsem obyčejná máma, vůbec ani v myšlenkách si to nedokážu představit. Chtěla bych, aby to neudělal, celý život mě z toho bolí srdce, přestože zcela chápu, proč to udělal. Ale jako mámu mě to bolí moc.
Nemůžu nic dělat, jen zapálit svíčku, svázat kytičku, poslat vzduchem pusu. Je mi to ale moc líto, protože jsem jen obyčejná máma.
Nezapomínám. Mohl tu být, ale svědomí mu to nedalo. Narodil se 11. 8. 1948. A já děkuji jeho mámě a všem mámám, které musely unést tak strašnou bolest.
Prosté děkuji.
