Článek
Když děda to mé miminko z inkubátoru poprvé uviděl, utekl do práce. Ne, že by ho okamžitě nemiloval, ale drásal ho ten pohled na tu drobnou hlavičku. Na vrásčité čelíčko, které z péřového polštáře koukalo. Na tu malou drobnou housenku. Čepičku, kterou mělo naraženou až přes oči, jsem mu doma sundala. Stejně mu byla velká, přestože byla nejmenší, co prodávali. Když ho pustili z porodnice, ani nemělo správnou porodní váhu, ale já jsem si ho přinesla hrdě domů. Můj tatínek se na něj podíval a vymluvil se, že musí jít do práce. Večer mi řekl, že nechtěl přede mnou brečet.
S mým tatínkem jsme to už dávno spolu táhli, opírali se jeden o druhého. On řešil se mnou maminku s těžkou schizofrenií a teď přišlo moje miminko.
Když se dnes podívám na fotku, na které můj táta drží ve velkých rukách to drobné miminko, vidím, jak bylo malinké. Protože tenkrát v inkubátoru ho pomalu nebylo kde vidět, jen z něj koukaly samé hadičky. Dnes se dívám na ty oči, které mají oba stejné. Tatínek miminko viděl vyrůstat jen krátce. Ale moc stál o to, abych se vdala za toho pravého, jako by věděl, že bude mít dobré zastoupení. Odvedl mě k oltáři a zanedlouho odešel. Stihl mi dát k narozeninám červené tulipány, věděl, že je mám ráda. Chtěli jsme narozeniny spolu oslavit v jeho malé chaloupce, kde jako mladý žil.
Večer mi do telefonu řekl, že slavnostně poprvé zapálíme v krbu, který ten den dokončil. Žádná oslava nebyla. Maminka si ráno myslela, že si tatínek přispal, a nerušila ho. Za chvíli ho přišla probudit a tatínek měl otevřené oči, které byly jen tiché. Bylo Prvního máje, kdy se všichni líbají pod rozkvetlou třešní.
Na poslední Vánoce mi tatínek dal udělat malé drobné ručně zdobené hrnečky s konvičkou. Každé další Vánoce jsem se přemáhala, v noci brečela, slavila jen kvůli dětem. Dalších třicet let. Byla to chyba.
Dnes to vím, dnes jsem stará. Dnes ve svém věku bezpečně vím, že to sice bylo brzy, ale je velkým požehnáním jenom tak si bez bolesti usnout. Dnes s určitostí vím, že mi celou dobu stojí za zády. Vidí svého vnuka, který se mu tenkrát vešel do dlaní. Vidí a viděl ho vyrůstat. A to moje dítě má jeho oči.
Nikdy jsem neslyšela od svého dítěte, když vzpomíná, říkat slovo děda. Říká dědeček i dnes ve svých padesáti letech. Jsem vděčná za ty krásné velké hnědé oči.
