Článek
Když můj tatínek odešel, měla jsem najednou maminku na hlídání a péči o své dítě. Bylo to celkem snadné, jen mi přibyli lékaři. Všichni jsme bydleli v paneláku. Maminka byla v pohodě, tedy pokud brala léky na schizofrenii. Ve stáří se sama rozhodla, že je pro ni důchoďák to pravé ořechové, ale přede mnou to tajila. Věděla, že se budu zlobit. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se o rodiče nepostarala.
Nastoupila do domova, na který jsem viděla z okna paneláku. Byla tam spokojená. V tatínkově chaloupce jsme nikdo z nás nedokázali spát a ani se tam podívat. Maminka našla malou chatu u Prahy, kterou jsme za chaloupku vyměnili, takže maminka tak týden byla v důchoďáku a zbytek měsíce u nás v bytě nebo na chatě.
Ještě před důchoďákem kralovala s mým takřka dospělákem v bytě a já jsem každý den přivážela navařené kastrůlky s jídlem, popadla špinavé prádlo, odskočila si do práce a na noc zmizela na chatu, kterou jsme opravovali. Maminka zavedla s mým dítětem směnný obchod. Snědla svoji porci, snědla jeho porci a kupovala mu v obchodě přes ulici samé lahůdky. A já jsem si bláhově myslela, jak dobře a zdravě se moje dítě stravuje. Mně se o tom samozřejmě nezmínili, ale můj dospělák na to ještě dnes vzpomíná.
Potom trávila čas u nás na chatě, v domově zbytek měsíce a moje dítě konečně mělo zdravou stravu. Občas mi bylo divné, že maminka říkala, že ji při procházce městem sleduje Vatikán. Ale brala jsem to jako legraci, protože přece brala léky. Jednou snědla guláš u nás v posteli, odložila lžíci a zvedla telefon. Řekla do sluchátka příbuznému: „Přijeď, mám infarkt!“ Já to brala tak, že ho chtěla jen vidět.
Každý den chodila městem na procházku, ale jednou se nevrátila. Běhala jsem zoufale po městě, až mi místní taxikář řekl: „Jo, nějakou starou paní jsem odvezl do Prahy na nádraží.“ Dlouhých deset dní celostátního pátrání. V důchoďáku mi řekli, že odmítla brát prášky. Oni ji k tomu nesměli nutit, ale mně to zapomněli říct. Stačilo jen zavolat, ale to bylo asi moc práce.
Po deseti dnech se maminka našla. Všiml si jí jeden vrátný v Kolíně při obchůzce. Viděl venku před branou fabriky brzy ráno schoulenou postavu na lavičce. Policie ji odvezla rovnou do Bohnic a já jsem stála venku před ordinací a slyšela maminku křičet otevřeným oknem: „Doma mě chtěli sežrat, sežrali i vnuka. Běhala jsem pro Husáka dostihy.“ Vůbec mě k ní nepustili, což jsem nechápala. Ale vysvětlili mi, že se psychicky nemocný v atace obrací proti těm, kteří nejvíc pečují.
Po půl roce mi dovolili jeden telefon, potom i návštěvy. Zakázali mi brát si maminku domů, protože to pro ni bylo rizikové prostředí. Přemístili ji na zámek v Heřmanově Městci, kde měla malý nový podkrovní pokoj se sociálním zařízením. Každý prášek hlídaly poctivě sestřičky. My jsme tehdy přespávali v obytňáku na silnici u domova každou volnou chvíli a třikrát denně telefon.
Napsala tam čtyři knihy básní nám na památku. Zamilovala se do pana knihovníka a dokonce si začala vycpávat prsíčka. Říkala mi: „Ten je tak podobný tvému tatínkovi.“ Zemřela k osmdesáti pěti rokům. Večer byla veselá, nic ji nebolelo a byla spokojená. Ráno jsem se nemohla dovolat, tak jako každý den. Potom zavolaly sestřičky, že se ráno neprobudila.
Moje maminka viděla vyrůstat moje dítě a ono dnes s láskou říká: „Moje babička mi pořád kupovala samé lahůdky, samé šunčičky, chlebíčky, salátky a párečky. Všechno, co jsem měl rád. Ty jsi mě nutila do špenátu. A dnes říkají, že není zdravý.“
Babičky jsou přece na mazlení, ne na vychovávání.
