Článek
Měli jsme tajně naplánováno vše do puntíku. Chtěli jsme se převléknout za travesty, které miluji, a šokovat těch padesát roků. Fakt dobrý plán, ale na kulový. Dospělák už byl totiž v tu dobu půl roku na neschopence. Úraz v práci a jen malá boulička. Samé CT, sono, rezonance, samý urgent, samý obvoďák. Pořád dokola celého půl roku. Já jsem zase měla velké bobky, zase jsem se stala operátorem po telefonu. K doktorům ho vodila za ruku přítelkyně, doufám budoucí snacha. Protože dospělák měl taky bobky jako my všichni.
Když přišel ten slavný den, dospělák dostal jenom pusu. Venku byla slota, tak jsme čekali na teplo. Máme narozeniny všichni ve stejný měsíc – dospělák, já a můj ON. Náhoda? Asi ne. Protože každý z nás má v datu dne čtyřku, ale každý přesně po deseti dnech. Věděla jsem to už dávno, ale až teď mi to došlo. Ten nahoře je profík, opravdu ví, co dělá.
Já a můj ON už dlouho narozeniny neslavíme. Já jsem slavila naposledy čtyřicítku a můj ON padesátku. Chlapi celý život vypadají líp. Pro mě čtyřicet byl vrchol. V ten den jsem ráno jela do práce a hned ve dveřích na schodech mě paní seřvala, že překážím. Dorazil mě mladík s dobrým úmyslem, jestli si nechci sednout. Ale ten den potom vylepšili kamarádi z plachetnic, kteří se na kraji našeho městečka všichni převlékli do pruhovaných pyžam a jeden měl na sobě starou policejní uniformu i s ušankou. Tak to se kolemjdoucí lidé opravdu divili, ale oslava byla nádherná.
Můj ON oslavil padesátku ve velkém v sálu místní hospody se všemi kamarády kapitány plachetnic, protože byl také kapitán. V renomovaném hotelu nám udělali velký dort ve tvaru plachetnice, tenkrát to byl zázrak. Ano, byla to velká loď, ale neměla plachty. Tak jsem je narychlo před oslavou udělala. Dort zářil na stole v hospodě a ještě půlka ho zbyla. Když jsem druhý den přišla do komory, zařvala jsem: „Kdo ten dort sežral!“ No kdo asi, náš ovčák měl dort i na zádech, nejen v tlamě.
Padesátku mimina jsme oslavili s přehledem později, ale úplnou náhodou. Dospělák přitáhl na terasu velký černý přístroj, kde se volily písničky. Já v ten den pracovala v maskáčích na zahradě, zapomněla jsem, že mám narozeniny, které neřeším. Vnučka upekla sama dort, až jsem se potom oblizovala až za ušima. Celá rodina dospěláka v počtu šesti kousků stála za rohem. A když jsem se otočila a viděla je stát s tím dortem, brečela jsem.
A hlavně já a ON jsme dostali ten nejkrásnější dárek. Seděli jsme vedle sebe na terase, zpívali jsme písničky, které nám dospělák pouštěl, a pořád se na nás usmíval. Spolu s ním i budoucí snacha, doufám. Nám se pletla slova, zapomněli jsme text, ale v tu chvíli nám všem patřil svět.
Navíc, když jsme v noci už chtěli balit, ozvaly se pod kopcem, na kterém bydlíme, rány. Do vzduchu létaly rachejtle, nevím odkud, ale vím, že až do nočního nebe. A v tu chvíli vnučka a snacha řekly: „Babi, tak máš ještě ohňostroj.“
Tak to se fakt povedlo. Nejlepší naše narozeniny. Ten nahoře je opravdu profík. A já se hluboce ukláním ve velké úctě. Za tu zlatou padesátku roků. A to moje miminko z inkubátoru má navíc oči po mém tatínkovi, který ho neviděl vyrůstat. Ale určitě v ten den, v tu chvíli, byl na té terase s námi a smál se. Jen nebyl vidět.
