Článek
Bavili se tím, chodili se na mě dívat jako na cvičenou opici v okovech. Střídali se na mně s dotazy: „Proč, jak, kdy, kde?“ Já jsem si tiskla ruce na tričko, protože jsem si zapomněla v autě podprsenku.
Přišel ve dvě hodiny v noci. V rukou měl černé kožené desky. Byl strohý a zamračený. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Tak to předtím bylo jen zahřívací kolo.“
Rozevřel desky s kupou papírů a začal na mě pálit otázky. Já jsem s knedlíkem v krku odpovídala.
„Máte v zahraničí příbuzné?”
„Ne.“
„Utekl někdo z vašich známých na Západ?”
„Ne.“
„Jste ve straně?”
„Ne.“
„Proč nejste ve straně?”
„Jsem na to mladá.“
Pokračoval s výslechem. Mně se hlas třásl. Zpocené ruce jsem si otírala o kalhoty.
Nakonec zaklapl desky a odešel. Ani nepozdravil.
K ránu mě pustili.
Šla jsem přímo do práce. Uvařila jsem si kafe, zapálila si cigaretu a čekala jsem na popravu. Hlavou mi létaly myšlenky:
„Vyhodí mě. Budou se mi posmívat za zády. Do pytle, ale vždyť to dělají taky.“
V deset hodin dopoledne si mě nechal zavolat ředitel. Takový malý, křivý komunistický skřet. Seděl za dlouhým stolem v zasedačce a i ty prázdné židle se mi posmívaly.
Před sebou měl rozložené černé desky s papíry a láhev piva. Mimořádně byl střízlivý a neměl ani pozvracenou kravatu. Tvářil se zamračeně, nemluvil. Očima těkal z desek k lahvi piva. Nedíval se na mě, byla jsem pro něj nula.
Povzdechl si nahlas, asi se rozhodl, že se mnou udělá krátký proces. Rozklepaly se mi nohy a pomyslela jsem si: „Teď půjdu na gilotinu.“
Ale on sáhl po té lahvi, otevřel ji a zhluboka se napil. Beze slova zaklapl desky, vstal a zamknul je do trezoru.
Poprvé promluvil. „Soudružko, pokračujte v práci.“ Rukou ukázal na dveře.
A já jsem pochopila, že nechtěl zachránit mě, ale svoji ministerskou židli. Další dva roky mi s klidem dával bonboniéry k MDŽ. Do strany mě nenutil. Co kdybych tu rudou stranu poškodila opět sexem v zapůjčeném ministerském autě.
