Článek
Žít po boku muže, kterému už roky neříkám jinak než můj Kapitán, je občas jízda. Číslo věku oba úspěšně ignorujeme. Podle jeho filozofie jsou „lichá čísla nedokonalá a liší lidé podlí“. Sám je přitom důkazem, že život se dá žít v symetrii.
U nás doma musí být pevný řád a všechno musí být v páru, ale já to klidně porušuji. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je lichořeřišnice. Tuhle kytku pěstuji na zahradě. Kapitán by mohl říkat, že díky ní má skvělou imunitu, ale jíst ji nechce. Já mu raději neodporuji, protože Kapitán má totiž vždycky pravdu. Pokud s ním náhodou nesouhlasím, mám zkrátka smůlu.
Jeho dny nikdy nezačínají pomalým probuzením, ale rituálem, který má sílu startu. Miluje kávu. Pije ji zásadně černou ve svém černém termohrnku.
Lékaři nad ním sice občas kroutí hlavou, protože můj muž je v nejlepším slova smyslu sebedestruktivní rebel. Ignoruje doktory, ale jeho vitalita nepochází z potravinových doplňků. Jen má obrovskou radost ze života a z odmítnutí myšlenky, že by měl zpomalit. Každý den ho navíc naše štěně nutí chodit do kopce, který já sama ani neudýchám.
Nejvíce mě fascinují jeho reflexy a vynikající sluch, kterým mě zahanbuje. Nedávno mi spadla sklenička a on se málem popadl za srdce. Jen se na mě podíval a prohodil: „Ty mě chceš zabít?“ Ale někdy moje slova neslyší, přestože asi slyší.
Věda takovým lidem říká „super-agers“ – senioři, jejichž mozek si udržuje mladistvou kapacitu. U mého muže za to může celoživotní výcvik. Na vojně totiž sloužil jako radiotelegrafista. Měsíce strávené se sluchátky na uších, kdy z praskání armádních vysílaček lovil tajné zprávy, mu vyostřily smysly. Dodnes v duchu překládá svět do „korzetu“ – jak telegrafisté přezdívali morseovce, protože svazovala slova do přísného rytmu teček a čárek. Pořád si ji pamatuje. To já si kolikrát nepamatuji ani to, co jsem měla k večeři. A on si pamatuje, jak kdysi při fotbalových zápasech místo popcornu nosili hrnec s ohřátými buřty. Když se tenkrát zakousl, stříkal tuk snad až do dálky.
Obvykle můj Kapitán ráno v pět hodin sedí u počítače a hraje online karty. Většinou i odpoledne a bystří si mozek. Klidně vezme do ruky kytaru. Prsty, které kdysi vyklepávaly morseovku na telegrafní klíč, teď střídají akordy. Jen ho ty prsty občas bolí. Já mám problém svou kytaru vůbec unést, natož na ni hrát. Když ho vidím hrát na kytaru, má v tváři naprostý mír. Ten moment, kdy se celá jeho minulost dokonale propojuje s přítomností.
Nikdy jsme v životě neřešili, kdo z nás, co a kde bude platit. Buď jsme peníze měli, nebo jsme zkrátka jedli brambory. Hádáme se, posíláme se i někam, prudíme se navzájem, ale trvá to tak tři vteřiny. Jen rychle vyluftovat adrenalin a dost. Potom si v naprostém klidu dáme spolu kávu.
Kapitán mi ukazuje, že dokud má člověk v hlavě svůj vlastní rytmus – ať už je to morseovka, sólo na kytaru nebo chuť prosadit si svou – čas na něj prostě nemůže. Stárnutí těla nikdo z nás neuteče, ale stárnutí ducha je naše volba. A můj muž si vybral, že tady zůstaneme navždy. A já přece musím poslouchat svého Kapitána (ale samozřejmě jenom někdy). Jó, byla a pořád je to divoká jízda.
Tu lichořeřišnici do pusy asi nikdy nestrčí, jen se na ni na zahradě rád dívá. S oblibou ten můj Kapitán totiž říká: „Nejlepší kytku má na noze prase.“
Tak je to fifty fifty, nebo jak?
A mimochodem, snad to nebude číst. Za tu fotku mi totiž stoprocentně vynadá, tak to pak doufám spraví jedno cappuccino. Kafe by na to nestačilo.
