Článek
Probudilo mě ticho, neslyšela jsem šum zvenku. Cítila jsem se divně, nevěděla jsem, jestli ještě nespím. Otevřela jsem pomalu oči, ve kterých ještě dozníval sen. Vlasy jsem měla přilepené k polštáři. Tuhé, jak na ně kadeřnice včera stříkala tužidlo. Vzpomněla jsem si, jak mi kadeřnice včera řekla: „Vypadáte jako zamlada.“
Většinou pořád něco nebo někoho kritizuje. Vůbec si nebere žádné servítky. Probere všechno, od politiky po kamarádky. Vzpomněla jsem si při tom na babičku. Měla kadeřnický salon a říkala: „Nesmíš jen dělat hlavy, musíš s hlavami mluvit, udělat jim kávu, pohladit po rameni.“ Říkala to, a přitom obtahovala břitvu na holení. Pamatovala jsem si z mládí to zaklínadlo tehdejších kadeřnic: „Nemůžu, mám rozdělanou hlavu.“ Vyměnila bych kadeřnici, ale dál bych nedošla. Vstala jsem.
Chtěla jsem se něčím odměnit, setřást ze sebe špínu pomluv, koupit si kytku. Ale potřebovala jsem šaty. Šla jsem do obchoďáku a ze stojanu jsem sundala dlouhé šaty, které se mi líbily. Na ramínku vypadaly nádherně. Lehoučká, jemná černá látka splývala, občas prosvítala. Jak jsem je nesla, sukně se vlnila. Malá kabinka na zkoušení byla až vzadu v obchodě. Zamotala jsem se mezi stojany a regály s rukou zdviženou, abych šaty nepomačkala.
V kabince jsem se svlékla do spoďárů a skrz plentu mi koukal ven zadek. Moje zimní oblečení padalo z háčků a částečně zakrývalo zrcadlo. Rolák jsem přetáhla přes čerstvě udělanou hlavu a účes se mi rozprostřel do dálky. Chtěla jsem si obléknout šaty. Koukla jsem se do zrcadla. Viděla jsem tam obraz cizí staré obézní báby s prsama na kolenou. Zavřela jsem oči a pomyslela jsem si: „To přece nemůžu být já.“
Otevřela jsem znovu oči a myslela přitom na svého muže. Když jsem dávala oblečení na charitu, zvedla jsem vysoké černé kožené nové kozačky a zeptala se ho: „Mám je tam dát?“ Odpověděl se smíchem: „Ne, co bych ti dal do rakve.“ Na to jsem řekla: „Ale já umřu v létě.“
Doma jsem si ty šaty oblékla. Černá látka splývala, tělo mi koukalo drze ven. Řekla jsem si: „Ta kadeřnice lhala, nevypadám jako zamlada. Ale je pro mě důležitější, co řekne můj muž.“
V zrcadle jsem vypadala jako černý balón s rukama. Věděla jsem, že to byl fotbalista, který se mi dívá do očí. Navíc má rád holky krev a mlíko. Když jsem kdysi vážila 42 kilo, málem jsem umřela. Bylo mi pořád zima. Teď už mi dávno zima není. Můj muž mě tenkrát učil znovu žít, dával mi jídlo po lžičkách. Myslím, že určitě pochválí ten můj velký, průsvitný černý balón. Nebo ještě líp – bude se mi dívat jen do mých očí.
