Článek
Když jsem byla dítě, všechno bylo tajné. Stačilo jen někde šeptnout, co se straně nelíbilo, a mohl z toho být kriminál nebo smrt. V lepším případě důtka, vyhazov z práce. Ale hlavně člověk mohl lehce přijít o rodinu a kamarády. Bylo to snadné, přestože se málokdo strany bál a všichni na ni nadávali.
Můj tatínek voják nikdy o své práci doma nemluvil. Znala jsem jenom slova raketa, první počítače, tanky nebo vrtulníky. Nikdy mě nenapadlo pátrat po tom, co vlastně dělal a proč o tom nemluvil. Věděla jsem ale naprosto bezpečně, že měl čest a hrdost. Vystudoval u vojáků, protože jejich školy byly zadarmo a on pocházel z velmi chudé rodiny.
Teprve včera, a to je mi 70+, jsem zjistila, proč o své práci vlastně nemluvil. Není to pozdě. Milovala jsem ho a věděla jsem přesně, jaký člověk byl. Jen jsem si celou dobu myslela, že vím, co dělal, ale věděla jsem v podstatě jen kde.
V roce 1968 jsem si myslela, že iniciátorem vzdoru proti okupaci byla moje maminka, která se hodně angažovala a říkala potom: „Raději se dám zavřít do ústavu než do kriminálu.“ O tatínkovi jsem věděla jen to, že je vojenský odborník, ale on se tím nikdy nechlubil. Byl poctivý, skromný, zelenou khaki neměl rád a tu rudou barvu nenáviděl, i když ji musel mít na klopě. Ani jsem nikdy nepátrala po informacích na úřadech. Stačilo mi, že jsem ho do puntíku znala.
Včera jsem zjistila, že po roce 1968 ho ani armáda nemohla vyhodit, přestože moc chtěla. Jen ho za jeho angažovanost potrestali. Zarazili mu postup, plat a vymetali s ním každý kout. Přesto, když odešel předčasně ze života, byl plukovník. To bylo u potrestaných vojáků velmi neobvyklé. Chtěli mu tehdy udělat státní pohřeb, ale odmítli jsme ho. Nechtěli jsme, aby stát využil jeho pohřeb k propagaci strany v projevech nad hrobem. Navíc tatínek by si to nikdy nepřál. Nikdy před stranou nehrbil záda a nesklonil hlavu. Jen jsme se s ním s pokorou rozloučili. Roku 1989 se nedožil.
Chtěla jsem napsat elaborát o tom, co vlastně táta dělal. Popsala jsem spousty papírů a potom je roztrhala. Je digitální doba, stačí se podívat na historická fakta. Vojenské cvičení dvaceti tisíc Sovětů na Šumavě dva měsíce před okupací, hlášení českých důstojníků ministrovi obrany. Varovali, že si Rusáci mapují naše území, už dopředu. Západní vojenský okruh, kasárna Příbram a jejich spojení s uranovými doly a městem. Tehdy propukla stávka a znělo heslo: „Ani gram uranu pro sovětské okupanty!“ Rusáci okamžitě obklíčili kasárna i podzemní techniku v Příbrami. Sověti dobře věděli, že v Příbrami je zakopaný ten zuřivý pes, který se postavil na odpor. Následovaly protesty důstojníků, pozdější vyloučení z armády, sledování kontrarozvědkou a pomsta celým rodinám.
Ale takových lidí byly miliony. Rusáci přinesli jen zkázu a smrt. Generace poškozených rodin. Můj táta byl jen jedním z lidí, kteří se postavili proti. Lidé tehdy přišli o syny, děti, o rodiče, příbuzné. A já dnes můžu všem jen poděkovat. Pamatuji si dodnes každou vteřinu okupace 21. srpna 1968 i celou dobu do roku 1989. Dnes se můžu svobodně nadechnout, a to jen a jen díky obyčejným lidem, kteří si to nenechali líbit, neohnuli záda a nesklonili hlavu. Bylo, je a vždy mi bude ctí.
Můj táta o práci nikdy nemluvil. Jen nás chránil, abychom mohli studovat a mít budoucnost. Říkal, ať utečeme, ale to jsme zase nechtěli my – žít bez naší rodiny.
Tak to byl můj táta. Můj syn a můj brácha mají jeho krásné hnědé oči. A já mám v těch svých hnědou jiskru. Prosté děkuji.
