Článek
Moje maminka byla zcela nepraktickým bohémem, ale psát básně, to jí šlo. Můj tatínek byl zcela praktický, ale nebyl žádný stavař. Takhle, zahrádka, stromy, jahody, srpem sekat trávu, to dělal rád.
Maminka jednou koupila od památkářů velké okno, tedy dostala ho za svůj úsměv, možná za láhev rumu. Okno bylo sice krásné, mělo staré dřevěné okenice, ale bylo velké a nikam se nevešlo. Navíc starý dům měl kamenné metrové zdi. To okno bylo skoro tak velké jako můj tatínek.
Viděla jsem tatínka na dvorku, ruku opřenou o okno a ve tváři měl velice zasmušilý výraz. Ale když se objevila maminka, roztáhl úsměv a tvářil se hrdě. Stejně mu ale v hlavě šrotovalo – nejdřív kam s tím oknem, a potom jak to vůbec zvládne.
To okno se nikam nevešlo, ale přece ho nevyhodíme. A vybourat tu díru do zdi, to fakt ne. Kdo by to boural? Maminka to vyřešila po svém. Prohlásila směrem k zadumanému tatínkovi: „Postavíme do dvorka celou místnost se střechou a přilepíme ji k baráku.“ O nějakém stavebním povolení nikdo nic nevěděl. Tatínek jen vykulil oči.
Vzal si v létě dovolenou, místnost stála, okno bylo zabudované a střecha svítila nad ní. A teprve až tu místnost maloval, spadl ze štaflí. Léčil se hodně dlouho se zlomenou rukou, naraženými žebry a celé tělo se mu pěkně obarvilo do modra. Maminka byla na něj hrdá a on pyšný na svoji práci. Co si pamatuji, už nikdy nic víc nepostavil.
Moje maminka měla pravdu, že tu místnost potřebujeme, protože v ní nakonec spaly tři generace. Babička s dědou, když už nezvládali schody.
Spala jsem tam i já. Tím velkým oknem jsem lezla na dvorek a občas do místnosti vletěly slepice na návštěvu. Tatínek nebyl žádný stavitel pyramid, ale já jsem tam moc ráda spala.
