Článek
Stála jsem ve frontě a v ruce mačkala drobáky. Chtěla jsem říct, že už…
Fronta se vůbec nehýbala, ale nikdo nenadával. Věděli jsme, že musíme počkat, přesto když šlo o život, pustili jsme každého před sebe. Posunovala jsem se pomalu od místa k místu. Někteří to vzdali, nebylo to pro ně přednostní. Ale já jsem to zoufale potřebovala říct…
Konečně jsem vstoupila do té boudy. Kvůli tomu jsem ležela celý týden ve vaně horké vody s knihou. Děda každý večer musel stisknout kulatý černý čudl a ve dvě hodiny vstát z postele a vypnout ho. Stálo tam: „Stiskem zapni, tahem vypni.“
Nikdy se děda nezlobil, že na něj nevyšla teplá voda. Babička chodila tiše okolo, aby mě ve vaně nerušila. Koupelnu měli v ložnici a místo dveří závěs.
Tatínka zase někam převeleli a maminka byla vyslána do ústavu. Nikdy se mě neptali: „Máš napsané úkoly? Potřebuješ poradit? Co ve škole?“ Jen jsem měla povinnost přijít přesně na čas domů. Jim jsem to nemusela říct, oni to věděli….
Rychle jsem vstoupila do té boudy, ale zpocené mince mi vypadly na podlahu. Některé seděly na prkně, ostatní propadly roštem. Nešlo to. Vyrazila jsem z té telefonní budky jako kámen z praku.
Nesměl mi ujet autobus. Tak moc to pro mě bylo důležité, to říct…
Třicet kilometrů jsem stála v courajícím se autobuse a konečně jsem vstoupila do domovních dveří. Čekali tam na mě babička s dědou. Napětí měli ve vrásčitých tvářích. Ale já jsem se naplno smála, objala jsem je oba, dala jim pusu a křičela jsem: „Mám to!“
Tiše jsem potom každému do ucha řekla: „Jsem ráda, že Vás mám.“
A takové malé prosté slovíčko: „Děkuji“.
Konečně jsem byla doma. Zvedla jsem sluchátko pevné linky telefonu, ale nikdo mě neslyšel, přestože jsem mluvila nahlas. Ale vím, že táta s mámou měli tu jistotu.
Věděli, proč o svaťáku ležím v horké vaně s knihou, že je chci obejmout, dát jim pusu, usmát se na ně. Zašeptat nahlas to prosté slovo.
P. S.
Maturant dnes maturoval. Má mobil a stejně nic nevím. Myslím na to: „Přijde, nepřijde, použije, nepoužije, bude se smát?“
Nečekám vůbec to jedno slovo. Ale pusa! Ta by bodla. Ale já stejně vím, tak moc mu věřím.
Chtělo se mi…
Měsíc barví stíny stromů na bílou zeď, listy poletují, kmeny se kývají rychlostí větru. Je to jen stín a stejně se ohýbá věkem, stářím. Je noční ticho, ale já ho slyším. Pták jen tak hlesne do tmy: „Jsem.“ Tak moc toužím vrátit se časem. Uklonit se před věkem. Říct zase jednou to prosté slovo: „Děkuji.“
