Článek
„Jdi pryč!“ Zvýší hlas: „Tady nemáš co dělat.“ Zařve: „Já tě tady nechci!“ Nervózně pobíhá sem a tam a pořád se rozčiluje. Pokračuje nahlas: „Tady jsem doma, ty sem nepatříš.“ Rozčiluje se a se vztekem řekne: „Já musím postavit dům, už nejsem sám. Chci mít děti a ty mi v tom bráníš.“ Už píská fistulí: „Zmiz, vypadni!“ Pes na něj jen líně zavrčel a vycenil zuby. Bylo mu to úplně jedno.
Poslechla jsem ho, protože mi píská v zimě do uší. Na jaře se nejdřív vůbec neukázal. Myslela jsem, že to vzdal. Byli zrovna ledoví muži, když se vrátil a začal kolem mě rozčileně běhat. Při mém sebemenším pohybu se lekl. Pila jsem před dveřmi kávu jako každý den, když se najednou objevil. Měla jsem obrovskou radost, že žije, ale on mi začal hned nadávat. Za ním pobíhala jeho nová láska.
Rozhodl se postavit si domácnost přímo nad našimi dveřmi. Přesně nad vchodem. Po zemi se teď válí chuchvalce ze stavby a na moji židli padají klacky. Fouká silný vítr, který mu stavbu domku neustále shazuje. Ale on to nevzdává. Každý den buduje zas a znovu.
Říkám si: „Proč zrovna tady?“ Už jednou tam měl bejvák, ze kterého vypadlo mládě na zem, a nám to tehdy bylo strašně líto. Kapitán tehdy prohlásil s tvrdostí v hlase: „Už nikdy víc, nebudu se na to koukat.“ A dal tam na zábranu prkno. Jenže stavitel se rozhodl jinak: „Tady budu bydlet, nikde jinde.“
Ráno kapitánovi spadl chuchvalec trávy přímo do hrnku s kafem. Řekl: „Odpoledne mu tam udělám pevnou budku, ale nevím, jestli se tam vejde.“ Odpověděla jsem: „Ta budka se mu nemusí líbit, vedle ní udělej verandu se zábradlím. Chce si byt zařídit sám.“
Znám kapitána. Celé odpoledne bude pečlivě měřit, řezat a šroubovat. Postaví mu dokonalou budku. Já to mám jinak – vezmu laťáky, bouchám rychle kladivem a potom se to celé rozpadne. Už to vidím. Budu kapitána držet na vysokém kovovém žebříku, nakonec vezmu černé skoby a šprušle přibiju laťáky klidně do zdi. Kapitán mi bude nadávat, ale já budu mít jistotu, že nespadne. Potom si v klidu dáme spolu kafe. Domov má být pevný, i když se někdy rozloží.
Ptáček se mezitím vrátil do bezpečí i se samičkou. Přihopkal, máme ho rádi a vůbec se nás nebojí. Jen je ve vztahu k lidem opatrný. Píská, nadává, zlobí se, ale staví dál. Dává to zas a znovu.
