Článek
Jednou se mě někdo zeptal: „To je hezký, že vydržíte spolu, ale vydržíte bez sebe?“ V tu chvíli jsem nevěděla, která bije. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Potom mi to došlo a rozklepala jsem se jako sulc.
Dnes bylo čtyřicet stupňů. On měl roztočenou hlavu vedrem a já kolem něj obíhala jako veverka. Řekl vztekle: „Nech mě být!“
Já 70+ jsem měla velké bobky a ten můj ON 80- mně ještě stihl vynadat, že mám o něj strach. Někdy si říkám, že bych toho chlapa nejradši zakopala patnáct metrů do země. Ale protože si vážím jeho šedých vlasů, šla jsem si uvařit kávu a zapálila si kouř. Aby to se mnou seklo dřív. Protože moje odpověď na tu otázku je prostá: „Ne, nevydržím bez něho.“
Dopadlo to dobře, oba jsme přežili. A já teď vzpomínám, jak šel požádat tátu o mojí ruku.
Bydleli jsme v bytě mých rodičů v paneláku. ON si jednou večer oblékl oblek a v ruce držel puget. Vyšel na chodbu z bytu, zamknul a zazvonil na dveře. Otevřel mu můj táta a měl na sobě také kravatu. On požádal o moji ruku a já jako bych tam ani nebyla.
V klidu oba po akci servali ze sebe obleky a šli se spolu do obýváku dívat na derby Sparta-Slavia. Můj táta zapřísáhlý Sparťan a On kovaný Slávista. Moje povinnost byla jen nosit dostatek kávy, nerušit a mlčet. V pokoji nebylo přes kouř vidět a já jsem tam byla úplně zbytečná. Ale jejich komentáře mě zaujaly: „Ty tvoji dnes opravdu dobře hrají.“ Ti dva moji osudoví frajeři si ještě měli dát pusu.
Já jsem se vdávat nechtěla, přece jenom to byl ON, ale on to chtěl a navíc si to moc přál můj táta. Tak jsem poslechla. Táta měl pravdu, stihl mě odvést k oltáři a zakrátko nato odešel jako by to tušil.
Já a ON jsme spolu celý život, i když se někdy navzájem zakopáváme hluboko pod zem. A mimochodem, dodnes nemám svatební fotky. ON mi dal tehdy vybrat: „Mám vyvolat a udělat fotky ze svatby, nebo ze závodů plachetnic?“ Komik jeden. A já taky.
