Článek
„Šach mat,“ řekly montérky saku.
Sako si vztekle povolilo kravatu: „Příště tě dostanu!“
„Ne, teď jsem na řadě já, nandám vám to oběma,“ ozval se prudce bílý plášť.
Sledovala jsem je od kafe. Dědu jsem viděla v saku jen každou neděli dopoledne, když šel do místní sokolovny hrát šachy, nebo jednou za měsíc jel starým Populárem hrát šachy do Demínky v Praze. Ředitel ÚSOL Bohumil v obleku chodil pořád a veterinář kravatu neznal.
Přesto mi ten samý veterinář zachránil psa. Tři měsíce těžké léčby. Na poslední kontrole mu náš ovčák na parkovišti před ordinací sežral svačinu.
„Koukám, že ti už nic není,“
prohlásil tehdy hladově pan docent a z očí mu létaly šibalské jiskřičky.
Dřevěné figurky po dědovi voní stářím a šachovnice už je ohmataná. Podívala jsem se na starou, zašlou fotografii:
„Pánové, nedáme si partičku? Hodiny jsou na stole.“
