Článek
Někdy se stane, že políbíš žabáka a stane se z něj místo prince děda, který prudí. Moje babička Marie jednoho takového měla. Z dětství si pamatuji hlavně babičku. Dědu Václava jsem viděla až večer a většinou pod parou.
Ani jsem se nestihla babičky zeptat, jak se seznámili, proč se vzali a co bylo potom. Viděla jsem všechno jen dětskýma očima. S tatínkem jsem o tom nikdy nemluvila, on svoji maminku moc miloval. O dědovi jsme nemluvili vůbec, přestože jsem u babičky často spávala.
Z jejich chaloupky si pamatuji jen babičku neustále sedící za starým šicím strojem a klapající pedál. Velký pecen chleba v kredenci a v kameňáku sádlo. Každou neděli králíka k obědu a neustálé chození na trávu a lupení. Králíci na mě koukali krásnýma očima a můj největší problém byl odnést živého králíka o pár domů dál a zpátky přinést kůži a maso. Pamatuji si vedle králíkárny hromady naštípaného dřeva a dřevem přeplněnou půdu. Uhlí jsem tam nikdy neviděla.
Děda nikdy nebyl doma. Pracoval, rodinu sice zabezpečoval, ale večer se z hospody opilý vracel domů. Když jsem tam spala, stával v noci nad mojí postelí v jejich ložnici a probudil mě. Přitom jsem dědu a babičku nikdy spát v ložnici neviděla. Babička měla vedle šicího stroje starý gauč a děda spal v rohu místnosti. Pod šicím strojem se válely ústřižky látek a samé nitě.
S babičkou jsem chodila na procesí a ona měla vždy šaty s bílým límečkem a v ruce malou černou kabelku – jedinou, co měla. Cítila jsem z ní jen mýdlo s jelenem, žádný parfém, jen upracovaný pot.
Ani jsem nepoznala, že je vážně nemocná, nikdy jsem ji neviděla polehávat. Jednou jsem byla ve městě u kamarádky u nich v bytě a příšerně jsme se chechtaly. Přišla domů její máma a řekla mi: „Ty se tady směješ a babička ti umřela.“ Vůbec jsem té větě nerozuměla. Letěla jsem domů jako splašený kůň. Pořád jsem si říkala: „To není možné, vždyť jsem ji ráno viděla.“
Babička si sáhla na život. Odvezli ji do Kosmonos, ale už bylo pozdě. Tatínek mi to tehdy nikdy neřekl, snad aby chránil moji dětskou duši. K dědovi už jsem potom nechodila, ale vím, že po zbytek svého života babičce nosil kytky na hrob. Zemřel sedící na jejím gauči, hlavu opřenou o zeď. Ale to bylo až za hodně dlouho. Nevím, jestli se v poslední vteřině omlouval nebo litoval. Ale já jsem mu nikdy neodpustila.
Dnes, když píšu, probírám se zašlými fotkami. Na všech je babička Marie sama a od dědy mám jen jednu jedinou fotku, zřejmě z občanky. Po babičce mi zůstala malá černá omšelá kabelka. Ty puclíky z krokodýlí kůže na ní dnes vypadají jako velké slzy.
Nevím, jestli tenkrát babička políbila žabáka a stal se z něj princ. Dědovi jsem ještě dnes neodpustila. Asi ve mně pořád dříme ta poraněná dětská duše. Snad to jednou dokážu, ale dnes ne. Možná jednou…
Někdy prostě políbíte žabáka a princ tam není.
