Článek
Moje maminka a tatínek se hodně angažovali. Odnesli to sice oba, ale na rozdíl od jiných zůstali naživu. Tlak režimu byl tvrdý. Maminka tehdy prohlásila: „Radši se dám zavřít do ústavu než do kriminálu.“ Nevím jistě, zda její pozdější schizofrenii způsobil právě tenhle rok, protože nejdříve u ní propukly těžké deprese. Ale před srpnem 1968 byla zdravá. Nakonec v tom ústavu opravdu skončila.
Tatínek byl voják. Pocházel z velmi chudé rodiny a moc toužil studovat. Pan notář, u kterého tehdy pracoval, ho doporučil na vojenskou školu, která byla zadarmo. Tatínek na škole získal snad všechny možné tituly, přesto vojenskou khaki barvu nesnášel a tu rudou nenáviděl. Režim ho nutil nosit ji snad i na klopě.
Po roce 1968 se mu ta rudá barva pomstila. Jako odborníka si ho sice v armádě nechali, ale stále ho šoupali do všech koutů republiky. Když předčasně zemřel, režim mu chtěl vystrojit státní pohřeb. To jsme odmítli. Věděli jsme, že rudá barva ho dráždila jako býka. Říkával, že by ji nejraději viděl hluboko ve své zadní dírce a dodával: „Druhou dírku mi tam rozhodně nikdo neudělá.“ Ale každé Vánoce opakoval: „Musím být se svými vojáky v jídelně, až jim přinesou řízek. Oni to štěstí být doma nemají.“
Moje babička byla „kadeřnický kulak“ – měla živnost a stříhala lidi doma. To jí samozřejmě zakázali. Protože ale byla dobrá kadeřnice, mohla pracovat v komunálním kadeřnictví. Děda byl velký šachista, domů nosil samé poháry, medaile a vyhrával soutěže. Potom hrál jen v místní sokolovně. Pracoval jako údržbář a na stará kolena jako vrátný.
Zůstali jsme všichni naživu a spolu. Udělala jsem sice přijímačky na medicínu, ale nevzali mě. Šla jsem do práce a ekonomii jsem dělala dálkově při zaměstnání.
Jednou v noci mě chytili policajti, když jsem byla se šoférem v ministerském autě. Co jsem tam dělala, je vlastně nezajímalo, spíš je to bavilo. K ránu ale dorazil estébák s deskami plnými papírů a začal výslech: „Máte někoho v zahraničí? Kdo z příbuzných tam utekl?“ Věděli o nás všechno. Sledovali snad i to, že nám v obálce chodí žvýkačky z Vídně.
Můj tehdejší ředitel byl komunistický skřet – věčně nacamraný, se zvratky na kravatě. Vstup do strany mi raději ani nenabízel. Ne proto, že by mě tam chtěl, prostě se jen bál o vlastní židli. Já bych tam stejně nikdy nevstoupila. K MDŽ mi sice předával bonboniéry, ale dost se u toho kroutil.
Když se mi pak předčasně narodilo miminko a leželo v inkubátoru, šla jsem uklízet panelák. Měla jsem čas na miminko a z fasovaných rudých vlajek jsem začala šít dětské hrací kalhotky s laclem. Tehdejší ředitel OPBH se divil, proč mám v tom paneláku tak obrovskou spotřebu rudých vlajek.
Dodnes mám ráda khaki barvu. Ještě teď, ve stáří, ráda nosím maskáče a bundy s lebkami. Červenou barvu jako takovou snesu, ale tu komunistickou rudou v sobě zakopávám hluboko do země.
Nezapomínáme dnes, že ta rudá barva nebyla nikdy dobrá?
