Článek
Došly nám peníze a Vánoce byly na krku. Šít jsem neuměla, jen jsem štupovala ponožky. Přenosný šicí stroj byl podpultovka. Tak jsem pro něj jela z Prahy vlakem až do Valašského Meziříčí. Na látku jsem neměla, ale na OPBH jsem fasovala nové bavlněné rudé vlajky, kterými jsem měla zdobit panelák, kde jsem uklízela.
Vystála jsem dlouhou frontu jako před Tuzexem, ale v malém obchodě, kde prodávali zahraniční střihy. Koupila jsem hned tři.
Ušila jsem rudou zimní bundu s velkou rozevírací kapucí na zip, která se rozepnuta měnila v límec. Dlouhé rudé náplety na podkasaných rukávech, druky a kapsy bundu zdobily. A měli jsme dárek pro dceru.
Synek potřeboval kalhoty, protože měl jen jedny manšestrové, aby u lékařky byl fešák. Prádla měl spotřebu jako nová pračka. Hrací kalhoty, s velkou kapsou na laclu a kšandy, jsem neuměla ušít. Ale dala jsem to. Syn vypadal jako rudý krtek
s kapsami. Do lacláčů si dával kůrky od chleba, protože je miloval. Srp a kladivo jsem raději spálila. OPBH nepoznalo, proč mám tak velkou spotřebu vlajek.
Ušila jsem vestu, modro bílo fialovou ze šusťáků. Látka klouzala jako hrom, můj kapitán byl nadšený. Loni se mě zeptal:
„Nevíš, kde mám svoji vestu?“
Odpověděla jsem:
„Nevím, hledej.“
Myslela jsem si:
„„Ta už je skoro padesát let v kelu.“
No, není rudá na zadku dobrá?
Dnes říkám: “ Neboj se vlka v létě.”
Už jsem šila plachty na plachetnici z dacronu, které na zahradě chtěly létat větrem i s šicím strojem.
