Článek
Jako puberťák jsem byla na vojenském táboře na Šumavě. Celý týden zapřažená do pěších výletů do Železné Rudy, na Pancíř, k Černému jezeru a Čertovu jezeru. To Čertovo bylo veselé, ale to Černé bylo temné, jako by strašidelné. Nesmělo se tam ani vstoupit do vody. Na druhém břehu by se asi střílelo. Tam už začalo přísně střežené hraniční pásmo, dráty a svět, kam obyčejný člověk nesměl vkročit. Chodili jsme tehdy kolem vojenského rekreačního zařízení Rixi a mě vůbec nenapadlo, že tam po týdnu budu bydlet.
Tatínek voják a důstojník dostal poukaz a přijeli za mnou s otázkou, jestli chci zůstat na táboře, nebo s nimi být v pokoji s teplou vodou. Tak to pro mě byla jasná volba. Ne kvůli té teplé vodě, ale chtěla jsem být s rodiči a hrát v hotelu celé dny ping-pong. Pokoj si nepamatuji, ale pamatuji si na velkou prosklenou jídelnu, kde se vojáci při jídle dívali na šumavské kopce.
Jednou jsme obědvali a vedle našeho stolu si sedl starší elegantní pán, který se na mě usmíval. Jeho pohled byl laskavý, přestože na čele měl zadumané vrásky. Seděl s mladou ženou, asi dcerou. Vůbec si nepamatuji, co měl k jídlu nebo pití, jen a jen tu tvář a hrdý postoj. Na sobě měl, tak jako můj tatínek a ostatní vojáci, obyčejný civil.
„To je generál Svoboda,“ zašeptal táta.
Můj tatínek se napřímil v zádech. Nezasalutoval. Celé jeho tělo na vteřinu zaujalo dokonalý vojenský postoj, i když seděl na obyčejné dřevěné hotelové židli. Svým pevným pohledem a uctivým kývnutím hlavy vzdal generálovi tu největší možnou úctu. Bez nablýskaných výložek, bez řádů na hrudníku. Dva vojáci v civilu, které spojovalo armádní pouto.
Generál Svoboda tátovo gesto okamžitě zaznamenal. Mávnul rukou na pozdrav a zase se na mě usmál. Vyzařovalo z něj neuvěřitelné lidské teplo.
Když se dnes dívám zpět, uvědomuji si, jak vzácný moment jsem jako dítě tehdy v Rixi zažila. Viděla jsem tehdy generála Svobodu, který se potom stal prezidentem, jako skromného, zadumaného člověka s přirozenou autoritou. A hlavně jsem viděla svého tátu, který mě bez jediného slova naučil, co znamená opravdová, hluboká úcta k lidem, kteří pro naši zemi něco vykonali.
Dnes jsem viděla v televizi dokument o 21. srpnu 1968. V tu chvíli jsem byla hrdá na obyčejné lidi s vlajkami. Na ten obrovský vztek proti pomoci takzvaných bratrů. Lidi se s tím nikdy nesmířili a potom kvůli tomu celé rodiny strašně trpěly. Já si z té doby pamatuji každou vteřinu. Nezapomínám.
Bojím se dnes toho slova „Znovu?“. Číhá to za rohem, přestože je dnes u nás svoboda a demokracie. Jsem hrdá na obyčejné lidi, kteří v tom okamžiku obyčejní být přestali. Pořád si vážím každé vteřiny svobodného nadechnutí, které někdy strašně bolí.
Proto mi dnes tečou slzy jako hrachy. Za ty všechny lidi, kteří mohli dnes ještě žít, kteří dnes žijí a kteří teprve budou žít.
