Článek
Snachy se nám nemusí líbit, ale já si té své vážím. Navíc má moje dospělé padesátileté dítě jako svoje mimino. Tak to já bych mu tedy rozhodně nedovolila! To jeho věčné: „Kafe?“, místo aby si ho udělal sám – to bych ho dneska hnala. A on ještě hodí kopyta na stůl. No, pod stůl, ale ten princip je stejný.
Už jako malý kluk mi pomáhal dělat bramborové těsto a pořád ho tajně uždiboval do pusy. Vařil si sám krupicovou kaši, tedy instantní, ale stál u toho. Tak proč teď u toho sporáku nestojí? Že by dělal, že to neumí? Nedávno uvařil fazole v tomatě, přinesl mi ještě horký hrnec, chleba i lžíci, jako bych ji v šuplíku sama neměla. Povedlo se mu to, sice ty fazole byly z konzervy, ale omáčku udělal a stál u toho. Tak proč má teď doma kopyta na stole, že by z čisté lásky? Ale já vidím jen ta kopyta, nevidím tu velkou lásku, jenom o ní rozhodně vím.
Moje snacha je navíc můj úplně první noční čtenář. Když k ránu publikuji nový článek na Seznam Médium, okamžitě vidím na grafu první přečtení. V tu chvíli si pro sebe říkám: „Hele, snacha ho právě poslouchá.“ Protože na noční směně v práci číst nemůže. Tak ji v duchu aspoň takhle na dálku zdravím.
Ono je strašně lehké pořád jen kritizovat, radit a myslet si, jak a co by snacha měla správně dělat. Jenže já moc dobře vím, že to měla v životě hrozně těžké. Vyrůstat od deseti let věku po havárii auta bez vlastní mámy – bůhví, jaká já bych dneska na jejím místě byla.
Naštěstí ji tehdy vychovala teta se svými dětmi, které dodnes snacha s láskou říká: „Mamka, maminka.“ Tu tetu mám moc ráda, protože je podle mého gusta. Mluví vždycky zpříma, na nic si nehraje, je samý vtip, smích a pomoc druhým.
Když si vezmu, jak je ta moje snacha každý den uhoněná z práce, a přitom neustále řeší školy, doktory a úřady čtyř dětí, a navíc má na krku mého syna, tak před ní smekám klobouk. Protože sama moc dobře vím, co je čekat v ordinaci u lékaře tři hodiny nebo i víc. Jen u mého obvoďáka naštěstí čekat nemusím.
Tak nemějte rádi takovou snachu. Ona trpělivě čeká v té ordinaci i s mým synem.
Může se mi občas v něčem nelíbit, můžeme se klidně někdy i pohádat, ale ten základ je mezi námi naprosto jasný. Je to jedno malé, drobné, ale obrovské slovo: úcta.
