Článek
Po porodu mi ho vůbec neukázali a mně to v tu chvíli nedošlo, že by měli. Sestřička, která mě celou dobu držela za ruku, měla ode mne i stopy zaryté od mých nehtů. Slyšela jsem jen lékaře pobíhající rychle po sále a hluk zapnutých přístrojů. Neslyšela jsem pláč, ale zase mi to nedošlo, jak jsem byla zrychtovaná. Nechali mě vydýchat v přítmí na sále, ale předtím jsem slyšela vrzání koleček pojízdného inkubátoru. Neviděla jsem to, neviděla jsem, jak moje miminko někam mizí.
Potom mě odvezli na pokoj, kde jsem asi na chvíli usnula. Po probuzení jsem vytřeštila oči. Celé mi to došlo. Miminko leželo o patro výš nade mnou. Zvedla jsem se horko-těžko z postele a šourala se po těch pitomých schodech, krok co krok. Konečně jsem stála před velkými prosklenými dveřmi. Za nimi pobíhaly sestry a doktoři. To sklo se vůbec neusmívalo a já jsem zazvonila. Vyšla paní primářka a řekla: „Nevíme, děláme všechno, zatím nereaguje.“
Oblékli mě do bílého, dali mi roušku, a já jsem poprvé viděla svoje dlouho vytoužené miminko. Takový malý uzel neštěstí, malý vrásčitý králíček, ze kterého koukaly jen samé hadičky. Já jsem ani nedokázala brečet, když ho ošetřovali dlouhým rukávem inkubátoru. Nesměla jsem ho ani tím rukávem pohladit.
Tak jsem tam nad ním stála, srdce mi čerstvě krvácelo a duše se třásla strachem. Ale zase ani slza, nevím proč, možná ta moje duše mi právě říkala: nesmíš brečet, musíš najít odvahu. Dívala jsem se na to tělíčko, které samo ani nedýchalo. Od prvního okamžiku jsem to vrásčité miminko milovala.
Stála jsem nad ním a tiše mu řekla, přitom jsem z pusy nevypouštěla slova: „Jsem tady s tebou, nedám tě, pomůžu ti, jen se musíš snažit žít!“ Určitě rozumělo té síle a odhodlání v mém tichém hlasu, přestože se ani nepohnulo. „Bojuj o život, bojuju s tebou, spolu to dáme. Jen musíš žít! Na ničem jiném nezáleží, to ostatní spravíme až potom. Proboha žij!“
Čtvrtý den mě z porodnice vykopli, byla jsem tam zbytečná, a jeho stav byl pořád stejný. Jela jsem domů tramvají a každé ráno jsem tramvají jezdila do porodnice. Každý den snad trval rok. Ta beznaděj mě lámala jako obrovský kámen. Každý den jsem jezdila s nadějí. Nic.
Čtrnáctý den jsem jela, a když jsem stála před těmi prosklenými dveřmi, to sklo se tvářilo jinak. Jako by zářilo. Uviděla mě paní primářka za sklem a rozběhla se ke dveřím, měla pusu od ucha k uchu a křičela i skrz to sklo: „Je to dobrý, cucá si palec!“
Od té doby jsem měla nenasytné miminko, které se dralo do života jako tygr. Dlouho leželo v inkubátoru, ale nechtělo ležet na břiše. Koukala mu jen malá prdelka do vzduchu, namazaná na zeleno dírka. Jak já tu zelenou dírku milovala, nemohla jsem se na ni vynadívat. Pořád křičelo: „Já mám hlad,“ ještě než vůbec smělo dostat.
Když jsem si ho vezla domů, i ten nejmenší obleček mu byl velký. Malá čepička zapadla až přes oči. Krajková zavinovačka mi byla k prdu. Sestry mi poradily vzít péřový polštář a zabalit ho do něj i s rukama jako housenku. Dělala jsem to i doma. Zasekli jsme se oba, já a miminko.
Rvali jsme to spolu. Ještě v půl roce vypadalo jako čerstvě narozené miminko. Odstěhovala jsem se do rodiště, kde byl skvělý neurolog. Cvičila jsem s miminkem tak, že jsem si říkala, že z něj bude kosmonaut. To tělíčko se kroutilo na všechny strany, chvíli mělo hlavičku nahoře a hned dole. A já jsem byla celá udivená, jak to zvládalo. Pilo z flašky každé dvě hodiny, předtím cvičení, a ještě předtím brečelo, protože pořád mělo hlad.
Po roce mi neurolog řekl: „Dobře jste ho vycvičila.“ A já si říkala: „Byl to boj na život a na smrt. A já a ta moje housenka, ten můj mrňavý králíček, jsme se zapřeli oba do nohou.“
Letos je to padesát roků. Já i miminko vážíme takřka stejně. A já počítám čas na vteřiny před a po. Těch prvních čtrnáct dní bolelo, potom jsme bojovali spolu, už jsme se smáli. Vím, že budeme pořád bojovat, pořád se smát.
Je to tak dodnes: „Mámo, chytej, pusa letí.“ To mi pořád říká miminko i dnes. Sice při puse prudí, ale dá ji.
Můj táta ho neviděl vyrůstat
