Článek
Být starý neznamená pro mě být chytrá, mít patent na rozum. Žehrat na nemoci, na bolest, na končící život. Poddávat se pocitům marnosti.
Stáří má svá plus. Můžu si plnit sny, stihnout vše, co jsem kdy chtěla. Samé drobnosti, ne překonat Everest. Cítit okamžik bytí, vonět ke každému stromu. Neříkat si: „Dřív bylo líp.“ Protože je jen a jen na mě, jak je mi dnes. Celý život jsem pečovala, starala se. Nevadilo mi to, nebyla to povinnost.
Teď ve stáří se můžu dívat na sebe, pečovat o sebe a svobodně se starat. Klidně jít na túru, nebo sedět na lavičce. To, co se mi právě v tom okamžiku chce, ne co musím. Může mi být jedno, co si kdo o mně myslí, jak se na mě dívá. Protože sice mám starý ksicht, ale ten se mi konečně líbí, jelikož je svobodný a volný.
Můžu si v noci pod dekou číst knížku, obědvat ráno ve čtyři hodiny. Proč ne, když se mi chce. Konečně mám čas pro sebe, můžu se dívat za sebe nebo před sebe. To, co chci, co se mi zlíbí. Žádné omezení neexistuje, přestože mě něco bolí. Je to jen na mně, co se stářím udělám.
Ano, jsou na tom lidi hůř než já. Proto si stáří tak nesmírně vážím. Každé té vteřiny otevření víček očí. A když nějaké omezení přijde, budu na pozadí víček snít, vzpomínat, vidět v moři delfíny. Můžu, co chci, protože v tom okamžiku nic nemusím. Jen a jen chci.
Dnes píšu knihy a nikdy předtím jsem ani netušila, že bych to někdy chtěla. Ale proč ne, když jsem při tom šťastná, klidně stará nebo bláznivá. Protože, sakra, jsem.
