Článek
Steak z medvěda.
Bořila jsem se hluboko do sněhu. Šla jsem úzkou cestičkou podle mapy z inzerátu. Bylo ticho, nikde ani živáčka. Jen malé a velké stopy zvířat ve sněhu. Nebála jsem se, v ruce jsem držela pušku. Na sobě jsem měla teplé maskáče, vysoké kožené boty, na hlavě kulich s bambulemi. Pod oblečením jégrovky. Toužila jsem strávit měsíc v klidu a bez lidí, proto jsem odpověděla na inzerát. Chtěla jsem rozjímat, relaxovat, meditovat a psát.
Za zatáčkou mezi vysokými stromy na mě vykoukla velká hromada sněhu, ze které koukal jen starý komín. Obrysy dřevěné chaty, ve které dřív někdo bydlel. Byla jsem zvědavá, jaké to uvnitř bude, rozhodně tam nevedly žádné elektrické dráty. Kliku dveří nebylo vidět, jen čisté bílé závěje sněhu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že budu muset vypustit svoje sádlo, zapojit hlavu i svaly.
Vylezla jsem po sněhu na střechu a okamžitě jsem se skutálela zpátky do sněhové peřiny. Napodruhé jsem se píchala skobami do sněhu a prošťouchla jsem komín. Podívala jsem se dovnitř, je-li volný, a těšila jsem se, že si zatopím. Zase jsem se brodila sněhem, za pasem přicvaklou aku pilu. Zpátky jsem přitáhla pár velkých soušek.
Rukama v teplých rukavicích jsem se snažila odhrabat vchod do chaty. Strnula jsem. Strhla jsem z ramene pušku a dívala jsem se na pootevřené poškrábané dveře.
Strčila jsem opatrně puškou do dveří a rychle jsem běžela připravenou únikovou vyšlapanou cestou zpátky. Z dálky jsem viděla šerou místnost a na zemi něco velkého. Střelila jsem do vzduchu, ozvala se tichem rána jako z děla, ale uvnitř se nic nepohnulo. Vystřelila jsem víckrát a zase nic. S nabitou kulovnicí v ruce jsem opatrně vstoupila do místnosti. Šťouchla jsem do hnědé hromady. Grizzly se neprobudil, nehýbal se. Necítila jsem strach ani žádný zápach. Pomyslela jsem si:
„Našla jsem jídlo, teď ještě vodu, ale k jezeru je to daleko. Musím přinést do něčeho sníh nebo led, abych si mohla uvařit čaj.“
Nikdo mě nemusel varovat, věděla jsem, do čeho jdu. Chatu jsem si pronajala na měsíc, abych zjistila, jestli tam dokážu žít natrvalo. Chtěla jsem mít domov v ledu a sněhu. Byla jsem na to nejen oblečená, ale i připravená. I když jsem musela teréňák zaparkovat na asfaltce kilometr daleko. Věděla jsem, že je to pro mě, to pravé ořechové.
Postavila jsem starou těžkou konvici na hořící kamna. Vešla se tam i omšelá pánev se steakem z medvěda. Řekla jsem nahlas:
„Ano, tu boudu chci, napíšu tady svůj životní příběh.“
Žila jsem v té zemi celý život, ale nikdy jsem neměla vlastní domov. Podívala jsem se na starou, černobílou už potrhanou fotku. Na ní byla celá rodina domorodců. Uklonila jsem se v úctě a řekla jsem:
„Ráda Vás poznávám. Budu to tady opatrovat jako oko v hlavě. Děkuji za pánev a konvici. Budu tady doma. Miluju divočinu, v jezeře si ulovím rybu, neznám slovo odpadky.“
Začala jsem psát…
