Článek
„Jak bych prosím tě mohla být na dvou místech najednou!“ Řekla jsem prudce, aby mě slyšel. Stála jsem vedle něj, snažila jsem se bacit ho do ramene, ale on uhnul. Zařvala jsem: „Slyšíš mě, jsem tady, stojím vedle tebe. Víš to?“
Neslyšel mě, neviděl mě, možná že něco tušil. Díval se smutnýma očima do stráně, ale ty nebyly vlhké. Zkusila jsem to znovu: „Mám tě ráda, miluji tě.“
Neslyšel mě, ale trochu se usmál. Šel pomalu do stráně a utrhl kytku. Nevoněla, byl to jen kvetoucí plevel. Položil svazek na trávu, pomalu jako by zamyšleně. Stála jsem za ním tiše, abych cítila, co říká, a myslela jsem na ty společné roky.
Pomalu sklonil hlavu, usmál se víc a potichu řekl: „Mám tě rád, miluji tě. To, že jsi odešla, mě zranilo, ale vím, že stojíš vedle mě. Byla jsi moje štěstí. Láska na celý život. Máš dnes svátek.“
Pomyslela jsem si: „Já vím, celý život jsi na to datum zapomínal, ale mně to nikdy nevadilo. Stála jsem ti za zadkem a dnes stojím vedle tebe. Vnímáš mě?“
Narovnal se a řekl nahlas: „Mámo, vím, že mě slyšíš, stojíš vedle mě. Vždy tě budu milovat. Děkuji.“
Stála jsem vedle něj a věděla jsem, že to myslí vážně. Cítila jsem jeho lásku. Stála jsem vedle něj, byla jsem najednou na dvou místech. Tušila jsem jak. Byla jsem vědomím a dnes je svátek matek.
Děkuji moje maminko.
