Článek
Říkám potichu: „Slyšíš mě.“ Opakuji: „Tatami, slyšíš?“ Koukám na její záda, zvýším hlas: „Co se děje?“ Mlčí a ani se neotočí, dívala se přes sklo okna ven na velký zelený strom.
Přitlačím důraz v hlase: „Tatami, sakra, co je s tebou!“
Pomalu se otočila, její oči byly vlhké, nemluvila. Zeptala jsem se: „Dáme si kafe?“ Přikývla a zase se otočila k oknu, strom neviděla, ale slyšela šustění listů, pamatovala si kůru stromu. Teplo přicházelo zvenku. Do šumění kávovaru bylo slyšet její těžký dech. Pořád zírala z okna ven a zastřeným hlasem řekla: „Já už to nedám.“ Zeptala jsem se: „Co?“, a do hrnku jsem přidala cukr. Pokračovala a hlas se jí třásl: „Jsem na dně.“ Vykřikla jsem: „Cože?“ Zamíchala jsem oba hrnky jednou lžičkou.
„Nerozumím, proč na dně ? Na stole je kafe.“ Otočila se a došla ke stolu. Usilovně míchala už zamíchanou kávu, zvedla oběma dlaněmi hrnek. Opakuju: „Proč jsi na dně, jsi nemocná, co se stalo, nemáš prachy, nerozumím?“ Tiše ze sebe vypravila: „Někdo volal.“ Srkla si horkého kafe a řekla: „Někdo vyhrožuje nadaci.“ Nechápala jsem: „Proč nadaci?“ Strhaným hlasem odpověděla: „Že bereme dotace, jsme vykradači státu, že jsme příživníci.“ Já na to: „To je nesmysl.“ Odpověděla: „Já vím, ale vyhrožuje a já se bojím, co provede.“
Zvedla jsem se od stolu zlostí se slovy: „To chce relax, jdeme si dát do těla, jako na škole, vyčistíme si hlavu.“ Podala jsem jí kabát a ona ze stojanu vyndala bílou hůl.
Na tatami se odjakživa cítila jako doma. Nebyla to pro ni žíněnka, byl to pro ni nejlepší učitel, stejný jako pro nás ostatní judisty. Stala se legendou. Na mistrovském pásku měla nápis Tatami. Byla rychlá, mrštná, dynamická, sportovní talent. S přehledem porážela vyšší váhy. Před olympiádou přišla o zrak. Nevzdala to. Věděla, že tatami není jenom žíněnka, ale její kompas. Učitel, který říká, když na mě dopadneš, jsem tvrdá, ale naučím tě pokoře. Když se ze mě postavíš na nohy, naučím tě síle.
Bylo pro ni tvrdé smířit se s bolestí. Nebyl to konec její kariéry, když zůstala bez zraku. Našla šestý smysl. Založila nadaci a teď učí děti, aby se uměly bránit. Učí je, že když spadnou, neznamená to prohrát. Učí ty, co zrak nemají i mají. Učí je žít s hendikepem i bez něj, pevně stát na nohou a nebát se. Učí je, že hlavní je žít, a ne přežívat. Proto založila nadaci. Pořád je drobná, malé výšky, lehká váha, ale pořád na to má. Pořád zápasí, jen teď má na bílém rukávu červené kolečko. Proto se dnes tolik bála o nadaci, o ty své děti.
