Článek
Uvnitř seděla těhotná žena a na zadním sedadle obrovský pes a štěňata, která vůbec neměla jít od mámy.
Vychoval ho do krásy svalnatého těla a duše neoraného pole.
Pojmenoval ho Bredy a dal nám ho na starost.
Vozili jsme psa s sebou všude. Chtěli jsme ho vzít i do Řecka. Kapitán udělal na podlaze auta kovové oko. Bredy se na kapitána v klidu díval. Potom jsme psa připevnili na kurtě do oka a jeli jsme to vyzkoušet. Vyjeli jsme na kopec za městem a pod dráty vysokého napětí Bredy začal šílet. Zařvala jsem:
„Zastav, hned!”
Kapitán zastavil na parkovišti před místním hřbitovem. Já jsem vodila psa po louce. Řecko jsme vzdali. Ale les měl pes rád. Těšil se na dlouhé procházky.
Jednou večer skočil Bredy za mnou do postele. Předtím to udělal jen jednou. Byli jsme zrovna u sousedů na kafi a on doma začal výt. V hrůze jsem letěla domů. Seděl na posteli a vytím říkal:
„Já vás slyšel. Já tu nechci být sám. Nic mi není. Já vás jen volal.“
Když si lehl do postele ke mně podruhé, bylo to jiné. Celý se třásl a rozpálil se horkostí. Druhý den veterinář řekl: „To byl záchvat slinivky.“ Dodržovali jsme pokyny lékaře dalších pět let. Když jsme se s kapitánem pohádali, Bredy to neměl rád, a nemluvil s námi. A když nám odpustil, dali jsme si sportku. A vždy vyhráli. Jindy ne.
Báli jsme se u našich psů torze žaludku. Veterinář říkal, že většina lidí to nepozná, protože ráno najdou psa mrtvého v boudě.
My se u Bredyho báli jenom dalšího záchvatu.
Veterinář mi řekl, že rychle přijede k nám, když bude mít pes záchvat. Zeptala jsem se:
“ Co byste dělal vy? Přece vás nevyženu od štědrovečerní večeře, abyste k nám hnal dvacet kilometrů.“
Dal mi ampuli, kterou jsem v případě záchvatu měla stříknout do tlamy. Záchvat nikdy už nepřišel.
Po pěti letech se jednou Bredy sklonil k žrádlu a začalo peklo. V jednu chvíli byl zdravý a v druhou chvíli křičel bolestí, vypil kýbl vody, schovával se do tmy. Nemohli jsme ho dostat do auta. Kapitán vyrval sedadlo a pes se venku vyzvrátil. Ulevilo se mu, ležel tiše v autě. Na hlavě měl mojí ruku a já jsem zároveň telefonovala veterináři. Jedeme k vám, ale to není záchvat slinivky, to je asi torze. Řekl:
„Zastavte před ordinací, já vyběhnu ven na ulici.“
Měl čekárnu plnou lidí, ale přišel hned. Dal nám potom dvě možnosti. Jet 120 km do Prahy nebo poslední injekci.
Když mu ji na ulici v autě dával, nebrečeli jsme. Jen jsme hladili jeho tělo, hlavu a šeptali do ouška:
„Bredíčku, to už bude dobrý, jsme tu s tebou, máme tě rádi, nejsi na to sám.“
Odjeli jsme do Řecka, Bredy nám to dovolil a chtěl to tak. Jednou ráno kapitán viděl v moři delfíny a řekl:
„Bredíčku já bych chtěl, aby taky panička viděla delfíny.“
A já je potom skutečně viděla.
Už jsme psa nechtěli, ale Bredy to zařídil. Věděl, že to nové štěně budeme také zachraňovat. Tak nám ho poslal.
„Bredy, chlapečku, udělali jsme všechno, tak jak jsi chtěl. U postele mám pořád na zdi otisky tvých drápů, jak jsi je vyryl při bouřkách a rachejtlích. Štěně tam pořád čichá. Víme, že psi pány neopouštějí, to jen tělo odchází. Je to stejné jako u lidí.
Občas slyšíme i dnes tvůj dech i tvoje tlapkání po podlaze. Vidíme, jak se mihneš. Stává se to mně i kapitánovi.“
Tělo odchází, vědomí zůstává, je to jako u lidí.
HOWGH.
