Článek
Skončili jsme na Úřadu práce. Oba jsme se tenkrát cítili ponížení. Bylo nám kolem padesáti a práce pro nás nebyla. Já dřív a ON o tři měsíce později. Čtrnáct dní si nadělával dovolenou a před odjezdem ráno přišel do práce, jenže v deset dopoledne přišli kravaťáci a byl nezaměstnaný.
„Pojeďte mi pomáhat do Řecka na celou sezonu,“ řekla nám kamarádka z cestovky. Já jsem stála oběma nohama na zemi, ale on se nechal přemluvit. Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme, a znali jsme jen Kalimera.
„To bude dobrý, to dáte,“ opakovala kamarádka, ale já jsem měla z toho bobky. Měla jsem doma dospělé dítě, které si neumělo vyplnit složenky. Ani nevím, jak se stalo, že jsem to dítě nepostavila na nohy.
V květnu jsme srdnatě naložili naši Octavii, která byla na leasing, a pojmenovali ji „Lízinka“. Padesát bílých triček a padesát černých na pocení. V den odjezdu moje takřka třicetileté dítě mělo slzy v očích, když nám mávalo. Auto jsme měli do puntíku zkontrolované, řekli nám v servisu. Velkou mapu jsem držela na kolenou, navigace tehdy neexistovala. Před každým hraničním přechodem jsme zastavili, abychom vůbec věděli, kterou dírou vjet do druhé země. Na každé celnici stála fronta aut a chlapi celníci i policajti nás kontrolovali. Na bulharské celnici seděla konečně baba za okýnkem, ale radost mě okamžitě přešla.
„Já vás nepustím do Bulharska a ani zpátky,“ v klidu řekla. „Máte zelenou kartu špatně.“ Jak špatně? To přece píše počítač, ne člověk! Každý rok nám tahle karta chodí. A to bylo jediné, co jsme nezkontrolovali. Číslo na značce auta a číslo na kartě se o jednu jedinou jedničku neshodovalo. Spravilo to pár ňufníků a ona nás pustila do státu.
V Řecku jsme zaparkovali na ulici před hotelem už potmě a těšili se na sprchu. Na dveře pokoje po hodině zabušil řecký majitel hotelu, že nám blonďatá Maďarka, která za jízdy v ruce držela rohlík, očesala celý bok auta. Chtěla ujet, ale nedovolil jí to Řek z obchodu, který byl proti hotelu. Ten můj On šílel – auto na splátky a sedm měsíců před sebou. Ale rychle si uvědomil, že taky mohl vystupovat v tu chvíli z auta a mohla mu přejet nohy. Řečtí policisté na kapotě auta sepsali záznam o nehodě, dokonce ho dojeli na služebnu ofotit a za půl hodiny bylo hotovo. Byli jsme bez zelené karty, ale auto jezdilo.
Hned druhý den auto chcíplo uprostřed křižovatky. Jenom tak najednou se zastavilo a mlčelo. V řeckém servisu nám řekli, že v Čechách zapomněli vyměnit filtr a palubní počítač auto zastavil. Zaplatili jsme víc než pár ňufníků a servisák nás zdravil celé léto.
Kamarádi nám psali: „Vy se máte, užíváte si v Řecku.“ My jsme vedrem zhubli, poprvé jsme se koupali v moři v srpnu a do města jsme chodili jen koupit marmeládu. Každý večer jsme prali v ruční pračce propocená trička a spali jsme nahatí jen pod prostěradlem. Koupili jsme si velký větrák, takže celou noc ta prostěradla létala vzduchem nám nad hlavou. Ale v září jsme už spali pod spacákem, jak jsme se aklimatizovali.
Naučili jsme se víc než Kalimera. Adoptovaly nás dvě řecké rodiny a dodnes jsme kamarády. Po návratu se moje dospělé dítě smálo, umělo vypsat složenky, domluvilo si novou práci i plat a našlo si přítelkyni. Na ÚP jsme se vykašlali. Začali jsme žít jinak. V zimě práce, v létě bez práce Řecko na divoko, dvacet let.
Po návratu z Řecka jsem v annonci našla malý inzerát: „Přijmeme ostrahu rekreačního zařízení na celou zimu.“ Okamžitě jsme jeli sto dvacet kilometrů, a když jsem stála na kopci a dívala se na cestu do krásného údolí skrz vysoké stromy, řekla jsem si: „Tak o tuhle práci fakt stojím.“
