Článek
„Teta, nesu vám poštu,“ volal Janek.
„Teta, kde jste? Nesu vám i důchod,“ zvýšil hlas.
Nakukoval přes plot do zahrady a všiml si pootevřené branky. Stará paní u ní nečekala tak jako obvykle.
„Teta, teta, co je s vámi? Jsem tady!“ pokračoval.
Najednou se zamyslel a olízl si jazykem rty:
„Že by pekla moravské koláče? Ví, že je mám rád a vždycky mi je dává. Je to divné. Má je pokaždé v ruce, když čeká u branky na důchod.“
Rodiče mu povídali, že má jen jednoduché myšlení, ale že to nevadí. Že ho stejně mají rádi, i když třikrát propadl. Maminka ho hladila po tváři a říkala mu:
„Ty můj velký kluku, ty jsi jen trochu pomalejší než ostatní. Zase jsi poctivý a šikovný a to spolužáci nejsou, když se ti posmívají. Dej si bonbón, co nosíš pořád v kapse, a ono tě to přebolí.“
Rozhodl se. Prošel úzkou cestičkou mezi růžemi k malému domku. Všiml si, že vchodové dveře jsou také otevřené. Pomyslel si: „Teta je asi v kuchyni and neslyší mě.“
Zakřičel:
„Teta, to jsem já, nelekněte se, nejsem zloděj, jen Janek z pošty. Nesu vám důchod.“
Zkusil to ještě jednou: „Teta, teta, jdu do kuchyně.“
Otevřel dveře, vstoupil do kuchyně a zkameněl. Na podlaze ležela stará paní. Okolo ní se válely koláče. Přiběhl k ní a hlavou se bouchnul do trámu na stropě. Poklekl i ucho přiložil k ústům staré paní, tak jako ho to naučili na základce v kurzu záchrany. To ho jediné bavilo, protože jeho nejoblíbenější hračka v dětství byl doktorský kufřík. S hrdostí tenkrát nosil plastový stetoskop na krku. Ale v kurzu se mu spolužáci smáli:
„Ty jsi hloupej, z tebe doktor nikdy nebude.“
Neslyšel dýchání. Přiložil ústa na rty staré paní a začal masírovat srdce. Když se nadechla a rozevřela celá zmatená oči, pohladil ji po tváři. Řekl:
„Teta, klid, to jsem já Janek, váš pošťák. Nebojte se, zavolám pomoc.“
Zvedl se a zapomněl na trám ve stropě, zase se uhodil do hlavy, když běžel k pevné lince telefonu. Záchranka přijela za pár minut, protože jim to do telefonu srozumitelně vysvětlil. Lékařka potom prohlásila:
„Zachránil jste té paní život! Bez vás by to nezvládla.“
Když starou paní dávali na nosítka, vzal její malou ruku do svých dlaní. Byla už při vědomí, usmála se na něj:
„Janečku, v kuchyni na stole máš schované koláče.“
Když ho pozvali na Hrad, kde měl dostat medaili, měl problém sehnat tmavý oblek. Vzal si s hrdostí pošťáckou uniformu s modrou košilí a placatou čepicí. Maminka při předávání plakety plakala a tatínek si tajně utíral slzy. Byli na něj hrdí a pyšní. Ale on si říkal:
„Až se teta uzdraví, napeče mi zase koláče. Já jsem totiž její pošťák!“
