Článek
Byla jsem na vojenském táboře na Šumavě. Celý týden pěších výletů do Železné Rudy, na Pancíř, k Černému jezeru a Čertovu jezeru. Do Černého jezera se nesmělo vstoupit ani do vody. Na druhém břehu bylo střežené hraniční pásmo. Chodili jsme tehdy kolem vojenského rekreačního zařízení Rixi a mě vůbec nenapadlo, že tam po týdnu budu bydlet.
Tatínek voják dostal poukaz a přijeli za mnou s otázkou, jestli chci zůstat na táboře, nebo být s nimi. Pokoj si nepamatuji, ale pamatuji si na velkou prosklenou jídelnu, kde se vojáci při jídle dívali na Šumavu.
Jednou jsme obědvali a vedle našeho stolu si sedl starší elegantní pán, který se na mě usmíval. Jeho pohled byl laskavý, přestože na čele měl zadumané vrásky. Seděl s mladou ženou, asi dcerou. Vůbec si nepamatuji, co měl k jídlu nebo pití, jen a jen tu tvář a hrdý postoj. Na sobě měl, tak jako můj tatínek a ostatní vojáci, obyčejný civil.
„To je generál Svoboda,“ zašeptal táta.
Můj tatínek se okamžitě napřímil v zádech. Nesalutoval. S úctou kývl hlavou na pana generála. Jen tak bez řádů, jen dva vojáci v civilu.
Generál Svoboda tátovo gesto okamžitě zaznamenal. Mávnul rukou na pozdrav a zase se na mě usmál. Vyzařovalo z něj neuvěřitelné lidské teplo.
Když se dnes dívám zpět, uvědomuji si, jak vzácný moment jsem tehdy zažila. Viděla jsem tehdy generála Svobodu, který se potom stal prezidentem, jako skromného, zadumaného člověka s přirozenou autoritou. A hlavně jsem viděla svého tátu, který mě bez jediného slova naučil, co znamená opravdová, hluboká úcta k lidem.
Vážím si každé vteřiny svobodného nadechnutí, které někdy bolí. Proto mi dnes i 21. srpna potečou slzy jako hrachy. Za ty všechny lidi, kteří mohli dnes ještě žít, kteří dnes žijí a kteří teprve budou žít.
