Článek
Myslela jsem si, že řecké křtiny jsou podobné těm, co u nás. Dimitra nás zvala na společné večeře u nich doma. Já jsem jí řekla: „Prosím tě, vždyť je vás jak zrnek máku, a ještě budeš vařit nám?“ Odpověděla: „To je jedno, musíte přijít, ty dva talíře navíc mě nepoloží.“
Pozvala nás na křtiny se slovy: „Sejdeme se před novým kostelem, před velkými mramorovými schody.“
Řekla jsem jí, že máme jenom trička a kraťasy. Odpověděla:
„Musíte přijít i v kraťasech a basta.“
Jedna z jejích pěti dcer byla Apollónova krásná žena. Znali jsme všechny dcery i jejich děti, ale nikdy jsme nebyli v Řecku, když byly křtiny. Teď se mělo křtít miminko dcery Zoi, která bydlela daleko, a my jsme to mimino ještě neviděli.
V obchodě jsme koupili malou krásnou soupravu pro miminko, jak bylo zvykem.
Přijeli jsme před kostel a tam na velkém prostranství před schody stálo mraky lidí. Dámy v dlouhých šatech a pánové v oblecích. Schovávali jsme se za ty davy, abychom ukryli naše kraťasy. Měl začít obřad a Apollónova žena šla jako první po schodech a ostatní ještě stáli na prostranství v družném hovoru.
Zakopla, upadla ze schodů a plácla sebou na prostranství. V tu chvíli přestali i zpívat ptáci. Nastalo hrobové ticho. Všichni zkoprněli. Nikdo hrůzou neudělal ani pohyb. Kapitán rozhrnul davy, běžel v kraťasech a zvedl ženu Apollóna na nohy. Ten stál jako opařený v jednom hloučku lidí.
Na obřadu jsme se zakrytými rameny stáli úplně vzadu.
Přinesli miminko. Já jsem ztuhla. Zírala jsem na to mimino a nevěřila jsem vlastním očím. To nebylo miminko, to byl valibuk natažený do metru. A já jsem v ruce žmoulala malou dárkovou taštičku. V restauraci nás posadili v kraťasech na čestná místa. Dimitra mi řekla: „Nic nevyměňuj, u nás se pořád rodí a holky si to vyčenžujou.“
Když bylo před křtinami, Kapitán řekl Apollónovi: „Já tam nepůjdu, nemám ani tepláky, natož šaty.“ Apollón se na něj
podíval, bacil ho do zad a řekl: „To tedy půjdeš, jdi třeba nahatý, je mi jedno v čem. Jsi naše familie, patříš k nám, jako poklice na hrnec. Jsme rodina.“
