Článek
Cítím to také tak, a to je mi jen 70+. Dřív jsem poznala, že jsem starší o rok, potom o půl roku a dnes cítím v kostech každý měsíc. Pořád uvezu svoje kolečko s hlínou, překládám ho, je těžké. Většinou to kolečko žije vlastním životem. Sice ho odvezu, ale vyklopí se samo, kam se mu zlíbí.
Já po probuzení funím jako parní lokomotiva a už jen z postele mě celé tělo bolí. Začínám fungovat až po kávě, pohledu na vzduch a na malou zahrádku s kytkama před mým vchodem. Mám zahradu velkou, sázím pořád brambory. Občas se do záhonu svalím jako hruška a rýč musím popohánět očima, aby sám ryl. Nechce a já mu nadávám. Přece to nebude svádět na sebe.
Malou zahrádku s kytkama jsem si udělala schválně na zápraží, přímo před dveřmi do bytu. Počítám totiž dopředu. Mám i starou pergolu, říkám jí moje posmrtné pódium. Kde ale můj ON bude jednou sedět na židli a hrát písničky, na které mě kdysi urval. Žádná černá, žádný smutek, on to ví, že bych vytáhla ruku z hlíny a na něj dělala tytyty.
Celý náš život byl kolotoč nahoru a dolů, do bláta a z bláta. Někdy jsme oba seděli v bahně a horko těžko se z něj vyhrabávali, ale přesto jsme se spolu smáli.
Když vstáváme, bolí nás všechno a je to tak dobře, protože víme, že jsme naživu. I když by to mohlo bolet rozhodně míň. A dokud to půjde, budeme se přemáhat, šourat se do prudkého kopce, řezat pilou dřevo na topení. Mohli bychom si někoho zjednat, ale jsme „Hrd ale prd“. Internetový obchod nám vozí nákup až na ulici před naším domem. Řidič vždy říká: „Já vám to donesu domů.“ Nechceme, protože už před jeho autem máme přistavené staré kolečko a sypeme do něj v klidu tašky s nákupem. No, a až to nezvládneme, asi přestaneme jíst a řezat to dřevo. Možná ani nepoznáme, že máme doma v kamnech tmu.
Ale i ty poslední tři vteřiny se nepřestaneme snažit. Víme, že když jeden z nás odejde navždy, stejně tomu druhému bude stát za zadkem. Protože jenom tělo odchází. Kam by se asi tak ztratila energie duše.
Tak milé kamarádce, kterou znám jen z fotky, posílám na velkou, velkou dálku pusu. Právě jí je o dvacet víc než šedesát. Možná, že jí závidím, že vypadá tak dobře, protože je krásná, usměvavá. Kolem ní stojí mraky kamarádů, kteří gratulují. Přinášejí vtipné dárky, které nemusí být vůbec cenné. Ale cenné jsou, protože jsou dávány z lásky. A navíc všichni se zeširoka smějí.
Život nevzdávají, i když to dře.
brambory
