Článek
Práce v korporátu, kde se stýkají lidé z různých zemí, je zajímavá a také náročná. Protože jsem strávil několik let ve Švédsku a nyní pracuji pro zahraniční firmu v Čechách už devátým rokem, všímám si často věcí, které třeba přijdou ostatním krajanům normální nebo si jich vůbec nevšimnou. Tento nadhled je užitečný, ale způsobuje občas i problémy.
Češi mají kolektivně málo zdravého sebevědomí. A mezi ně počítám i sebe. Nad spoustou našich lidí ještě visí jakýsi imaginární bič totality a kolektivně se nám nechce moc opouštět ulitu. Téměř každý cizinec ze západu je v našich očích něčím víc, než jsme my. V zahraničních firmách, které zde působí, si tohoto jevu lze velmi často všimnout. Poslušná provincie, s velmi pomalu se vyvíjejícím potenciálem. Hodně lidí jde v těchto mezinárodních vztazích dál za rámec slušnosti a často jaksi trochu poklonkují.
Spoustě našim lidem záleží na prestiži českého národa v zahraničí a dotýká se jich, když se dočtou, že Čech někde něco spáchal. To bude zas ostuda! Naše sebevědomí v tu ránu klesá, kdežto ostatním národům je toto do určité míry jedno a jejich kolektivní sebevědomí to neovlivňuje. Třeba švédské tedy rozhodně ne. Máme jakýsi pocit, že v tom světě jsme teprve krátkou dobu a nejsme ještě zcela rozkoukaní. Přes čtyřicet let totality udělalo své. Tohoto sebe předsudku je třeba se zbavit co nejrychleji, protože skutečně sabotuje to, co v nás je.
Někteří cizinci si naší kolektivní povahy všímají. A to je občas celkem zábavné. Před několika lety vezla kolegyně návštěvu z belgické pobočky autem na hotel v Praze. Na světlech se rozsvítila červená a ona to trochu zadupla. Následně se pasažérům omlouvala, ale přitom se vůbec nic nestalo. „A víte, co mi na to řekli?“ Zpovídala se nám potom. „Proč se vy Češi za vše pořád omlouváte?“
Jiný belgický kolega zase rád počítá, kolik „ale“ řekneme při rozhovorech a poradách. Oni to také říkají, ale je faktem, že ne tolik. U nás to „ale“ používáme většinou ke konfrontaci nebo k oponentuře, že něco nejde. Oni raději neoponují, demokracie tam dospěla do bodu, kdy jsou slova, podtržená emocí, něčím navíc. Prostě roboti. Pro co vlastně žijí?
Na výše zmíněné lze samozřejmě argumentovat, aby si hleděli svého. Nicméně pohled zvenčí může být velmi užitečný pro náš vlastní růst. Mně osobně tyto komické maličkosti celkem pomohly. O to víc potěší nějaká ta upřímná chvála. Můj belgický kolega si pochvaloval, jak hezky se v Praze k sobě chovají řidiči. Na několikadenní návštěvě naší firmy se dopravoval autem z hotelu do kanceláře firmy a zpět. Zůstal jsem na něj udiveně zírat, když mi to vyprávěl. „No, on mě pořád někdo pouští a ostatní se také všude pouští a pak na sebe blikají,“ dodal spokojeně. Když jsme si role otočili a já jsem strávil týden v Belgii, vše jsem rychle pochopil.
Oni jsou takoví bezohledně robotičtí, automatizovaní a v práci až odlidštění. Smysl pro humor je jim v jejich vlastním prostředí zcela cizí. Několik belgických kolegů se uvolnilo až po delší době strávené v hospodě s Čechy. Toho jsem byl mnohokrát svědkem. Až po několika pivech z nich spadly předsudky a potřeba se držet a stále kontrolovat. To se pak člověk dozví věci.
Ono je celkem běžné, že čeští navrátilci ze života v zahraničí začnou vidět svůj vlastní národ trochu z jiné perspektivy. Něco ve smyslu filmu Slunce, seno, Erotika: „Také teď vidíte věci, které jste předtím neviděli?“. Je to třeba brát s nadsázkou samozřejmě. Faktem je, že mé lehce pozměněné vnímání ze života v zahraničí mi zde působí nemalé problémy. Ti Belgičané by raději poslušného Čecha než neposlušného. Pokud jsi ale Čechu poslušný až moc, diví se tomu, a tak trochu tebou pohrdají a manipulují.
Před několika měsíci jsem měl auto z půjčovny, protože naše stálo týden na servisu. Auto, které jsem si vybral, tuším nějaký olítaný Passat to byl, mělo poruchu, a tak mi přistavili Mercedes Benz ML, starý dvanáct let. Ale stále jde o poměrně slušně vypadající auto. Belgický kolega, který před pár lety obdivoval pražský provoz, byl zrovna v Praze, a já jsem nás měl vézt na meeting. Dodnes si vybavuji jeho překvapený výraz. „To je tvoje?“ Pronesl s tak neskrývaným úžasem až nevěřícností a podezíravostí ve tváři. Neměl jsem v úmyslu se chlubit movitou věcí, která ani není moje, ale z jeho výrazu jsem mnohé pochopil. A tak jsem ho při tom nechal. „Jo, to je moje náhradní.“ Celý den se tvářil jaksi zvláštně zaprdle a já jsem byl spokojený, nad věcí. Třebaže se ti cizinci většinou tváří zcela civilně a přátelsky, tak někde uvnitř si stále myslí, že tady na východě jezdíme na oslech a že jsme rádi, že pro ně vůbec můžeme pracovat. Je poměrně těžké je dostat do situace, kdy se provaří, ale někdy to přijde tak nějak samo.
Vzpoměl jsem si, že jsem se jednou zatvářil skoro stejně, když se u nás na parkovišti střídali řidiči z naší bulharské divize. Měli tam luxusní Mercedes, hodně vysoké třídy, a ještě velmi dobře upravený. Řidič Soyko stál u něj a já jsem se ho zeptal na to samé. A on mě setřel zcela stejným způsobem, jako já svého belgického nadřízeného kolegu. Až na to, že on nelhal. „My jsme řidiči, my máme peníze,“ řekl vesele a s naprostou samozřejmostí v hlase. A v tom měl pravdu. Jezdí nomádské turnusy dlouhé měsíce. Ale peníze mají. Také jsem asi uvnitř sebe podléhal iluzi, že tam v Bulharsku jezdí na oslech. I když tomu stále tak trochu věřím.
Článek bych rád zakončil památnou větou mého českého kolegy a kamaráda. Ten pravil, že by se rád dočkal dne, kdy cizinci ze západu budou jezdit k nám za prací, a ne obráceně. Už je to několik let, co to pravil, ale teď se jeho slova začínají pomalu naplňovat. Cizinci ze západu k nám skutečně začínají jezdit. Jen se obávám, že ne za lepší prací, nýbrž ze sílícího strachu, který se šíří v jejich domovinách.
Tak či onak čekají naše národní sebevědomí další zkoušky. Součástí pohledu z venčí pro mě bylo i uvědomění, že zde v naší zemi je spousta věcí, které dobře fungují a v zahraničí ne. A také, že česká povaha a osobitost je ve světě jedinečná. A ne vždy v tom negativním smyslu. Nejsme Švejci, ale umíme se s nátlakem nějak vypořádat. Dělejme to s naším humorem, což je vlastnost Čechům naprosto vlastní. A naše spontaneita často lidem na západě zcela chybí.
