Cestovatel časem - Češi v New Yorku roku 1903

Venku konečně padá sníh. Sedím u pracovního stolu a třídím velkou krabici pohledů, která se mi dostala do rukou před dvěma lety, jako součást dědictví po naší milované rodinné přítelkyni.

Rukama mi prochází stovky a stovky starých pohledů z dob, kdy našemu státu vládl císař a pojem „světová válka“, byl něčím těžko pochopitelným a představitelným.

Tři pohledy mi z té kopy rakousko-uherských kartiček zůstaly bokem. Zkoumám je s jakousi zakřiknutou zvědavostí. Nejsou to ty typické válečné pohledy, které zasílal Josef Vlasák, syn obchodníka Václava Vlasáka z Karlína, z první světové války své milé Růžence.

Kdepak, tohle nejsou Čechy, ani Rakousko, ani Maďarko, ba ani Balkán, který kdysi také patřil pod velkou monarchii. Těchto několik pohledů je o několik let starších.

Mám v rukou něco, co procestovalo půlku světa a plavilo se na uhelné lodi ze Spojených států Amerických, zřejmě v nějakém poštovním pytli, až do srdce Evropy. A to více než před sto dvaceti lety.

Pomalu k nim přičichnu. Ano, voní jako stará kniha, která ležela dlouhá desetiletí v knihovně nějakého starého opuštěného domu. Z té zatuchliny chci okamžitě kýchat. A Stejně tak mě na nich něco zvláštního fascinuje a přitahuje. Nemohu od nich odpoutat oči.

Kolik lidí je asi drželo v ruce, než se přidaly i mé otisky prstů o sto dvacet let později? Jaký úděl a životní příběh se nesl s jejich odesilatelem? Je zřejmé, že jistá Marie, příjmením možná „Vrbounová“, se rozhodla v roce 1903 začít nový život v Spojených státech. Je obtížené představit si, že v té době by se člověk vydal tak daleko jen na dovolenou. Svéráz života v české části monarchie mi není zcela známý, ale tak nějak tuším, že i slovo „dovolená“, je poněkud vytrženo z dobového kontextu.

Jakými evropskými městy asi pohledy prošly? Kolika vlaky cestovaly, než se dostaly ke svému adresátovi v pražském Karlíně? Pohled na ně mi připomíná, že svět vždy nefungoval, jak ho známe dnes. A není tomu ještě tak dávno. Lidstvo ušlo kus cesty za technologií. Ale zůstalo zmražené na úrovni lidské. Pohledy jako by věstily nadcházející hrůzy dvacátého století.

Kdyby tak jejich odesilatel tušil, že k těmto pohledům se o sto dvacet let později dostane nějaký cizí člověk a bude jimi fascinován, jako svědectvím časů, které jsou již dávno pryč.

Představuji si velectěnou paní Marii, jak se plaví s manželem v první třídě zaoceánského parníku, zhruba o devět let dříve, než se potopil Titanic. Nebo snad jeli někde hluboko v podpalubí mezi krysami a všudy přítomným odérem spalovaného uhlí?

Za čím se asi tak vydali tolik mil od domova a přes celý oceán? V té době šlo jistě o velkolepě dobrodružnou cestu. A jaký asi našli v předválečných státech život?

Čím déle si pohlednice prohlížím, tím více otázek mě napadá. A i když vím, že odpovědi jsou už dávno ztraceny v čase, působí na mě jistým hřejivým dojmem. Uvědomuji si, že jsem plně digitální dítě. Kolik datových informací potřebujeme k životu? Jsou jich spousty.

A pak se najednou objeví tři na první pohled bezcenné kartičky s obrázky starých budov, tramvají a legračně oblečených lidí. A mají tu moc, vzít nás zpět do minulosti a zasnít se.