Článek
Je vůbec nějaký rozdíl v tom, jak cestuje obyčejný člověk a jak hypersenzitiv? Zaprvé je nutné zmínit, že ten rozdíl je naprosto ve všem, jak vnímá celý svět i život, takže ano, i v cestování je to vnímání jiné oproti většině. Zároveň bych ale nerad z hypersenzitivních lidí dělal jakousi škatulku, kterou se honosí třeba někteří příslušníci pohlavních menšin. Přílišná identifikace může být ku škodě. Může tento jemnocit ve vnímání ale nějak pomoci třeba v náhledu zrovna na všemi probírané Chorvatsko? Ano může a povíme si jak.
Také jsem Chorvatsko považoval za jakýsi mainstream českých paštikářů, mdlý popík, který neurazí ani nezaujme. Protože jsem žil v dojmech nabité Skandinávii a procestoval Laponsko, myslel jsem si, že oblíbená destinace Čechů na mě přílišný dojem neudělá. Nemohl jsem se více mýlit.
Je zcela nepodstatné, jestli jedete do luxusního hotelu nebo do pronajatého letního bytu. Je nepodstatné, jestli vezete zásoby na dva týdny nebo spoléháte zcela na místní gastronomii. Jediné, na čem opravdu záleží, je vaše vnímání. A zde je hypersenzitivita něčím, co může pomoci. Zcela zásadní je umění nasát atmosféru místa, kde se nacházíte. Je to jeden z hlavních důvodů, proč bych nikdy asi neletěl do nějakého egyptského resortu. Pro mě, jako hypersenzitiva, by to bylo čisté utrpení. My potřebujeme vnímat.
No a zde se pobyt v pronajatém letním bytě oplácí více než luxusní mega hotel, protože tam nasajete víceméně pouze dovezené artikly. A v tom případě můžete možná rovnou zůstat doma? Někdo i toto odbourá, hotel je jen místo, kde nocuje a prostě to chce mít snadné. Zcela rozumím lidem, kteří celý rok vaří a rádi si tak užijí týden či dva nechat se obsluhovat.
Nicméně, právě proto si mě tolik získalo Chorvatsko. Chápu, že jsou lidé, kteří se tam jedou jen vykoupat a okolí spatřují hezké. Ale lidé s vyšší vnímavostí totálně naloadují celkovou atmosféru místa, včetně jakéhosi kolektivního vědomí. A to lze slovy jen obtížně vyjádřit.
Primošten - pohled z Kip Gospe od Loreta
Už samotný sjezd dálniční estakádou k pobřeží mě bombardoval vjemy údivu. Jízda po pobřeží až do Primoštenu, mokrá silnice od velkých kapek, aniž by se přehnal déšť. Večerní modro červená obloha. Lidé, jdoucí podél silnice do restaurací a nočních barů. Atmosféra středomoří. Únava organismu po dlouhém sezení za volantem, kterou miluji, protože tento typ únavy vypíná racionální přemýšlení a hlučnou aktivitu mysli. Dává prostor k cítění a komplexnímu vnímání.
Pro tyto pocity bych jel světa kraj. A zde se jeví jako zcela nepodstatné, jestli si večer zakousnu dovezený řízek nebo namažu chleba paštikou. Pokud jsem ten den neprožil něco, co se mi navždy nezapsalo do srdce, je zcela nepodstatné, co jím. A to je účel cestování.
Večerní a noční život Primoštenu. Proplétání se úzkými uličkami a posezení v zahradní restauraci přímo nad mořem. Výjezd autem na horu poblíž města, kde je relativně nově vystavěna nadživotní socha panny Marie, v noci svítící jako maják do dáli. Ale ten výjezd samotný, kde se člověka zmocňuje lehčí závrať. A výhled daleko na moře i večerní Primošten. Hypersenzitiv zde nasaje něco jako změnu časoprostoru. V ten moment neexistuje žádná Praha, práce ani životní starosti. To moře s pobřežím to vše nějakým způsobem odfiltrují. Nepřestává to vyloženě existovat, ani to člověk nezatluče někam pod práh v sobě. To prostředí to ani nepřebije, jen jaksi nabídne jakýsi zatím nevnímaný jiný úhel pohledu. Člověk, když se vrací domů, cítí, že je trochu jiný.
Paštikář, nepaštikář, vše je zcela nepodstatné. Pokud se člověk z cestování nevrací tak trochu změněný, zůstal ve skutečnosti doma a nikam nejel. Ve své hlavě nejel nikam. A to je to jediné, na čem záleží.
Je mi trochu líto lidí, kteří nadávají na paštikáře, protože je poznat, kam upínají pozornost. A to, čemu věnujeme pozornost, má takovou tu neoblíbenou tendenci se zhmotňovat. Věřte nebo ne, já jsem žádného neviděl. I přes to, věřím, že ti paštikáři umí prožít sílu okamžiku mnohem lépe než ti, kteří na ně neustále jen upozorňují. A živí tento stereotyp.
Chorvatsko zdražilo. Je to fakt. Už rok před zavedením eura byly ceny v Primoštenu v supermarketu tak o dvacet procent vyšší než u nás. Ale je to turistická destinace. Abych pravdu řekl, to nějak nejsou pro mě tak důležité dojmy, které jsem si odvážel. Kdo na to nemá, jídlo doveze. Nebo jede v partě. Každý děláme to, co můžeme a chceme. Všechna místa se mění. Místa, která jsem měl rád ve Švédsku, jsou dnes k pláči. Buďme rádi, že alespoň Chorvatsko pouze zdražilo, ale je stále bezpečné. To je stále velký benefit.
Oni paštikáři jsou nejčastěji rodiny s malými dětmi. Víte, pro děti je pobyt u moře výbornou záležitostí pro jejich zdraví. Do toho se vyplatí investovat. A je zcela pochopitelné, že rodina s malým dítětem nemusí mít takové finanční zdroje, aby si zaplatili letenku a užívali full servis. Mají proto sedět doma na zadku a nedělat nic? Čekat až budou děti starší a mohou někam vyjet? Ne, udělají to naprosto nám všem přirozené. Cestují dle svých možností.
Zde bych rád nabídl ještě jiný pohled. Rodiny s dětmi, jakožto nejčastější zástupci paštikářů, často mají peníze si zajít do restaurace. Ale nemají na to sílu. Vím, o čem mluvím. Když je dítko malé, pokrývá celou vaši pozornost a má své potřeby a denní cykly. Někdy je opravdu to poslední, po čem toužíte, jít ještě po koupání večer mezi lidi, kde je mnohem obtížnější tuto pozornost poskytnout, uvolnit se, a tedy si odpočinout. Dítko neustále něco potřebuje, vnímá, reaguje. A přeplněné turistické město, kde je hlava na hlavě a jste rádi, že si vůbec někde sednete? No a zde musím zmínit opět onu hypersenzitivu. Ona není jen příjemná. Vysaje z vás energii, pokud se nepodřídíte jejím potřebám. Když potřebujete upínat pozornost na dítě, a přitom vás bombardují stovky vjemů z okolí, ruch, rozhovory lidí, co lidí, stovek lidí na jednom místě. Máte pocit, že vybouchnete a v tu chvíli začne dítě plakat, potřebuje nakrmit, přebalit. Když už chodí, tak chce pořád někam šmejdit, prostě pořád. Neposedí, má svůj rytmus a ten váš se s ním nepotkává. Takže, když to shrnu, ti paštikáři jsou často přirozeně unavení rodiče, kteří by si někam rádi vyrazili, rozšoupli se. Ale prostě na to není energie.
Sám jsem tam doslova miloval večery, když všichni usnuli a já jsem si otevřel plechovku piva, sedl si na balkon s knížkou a vnímal jen cikády a blížící se bouřku nad zátokou. A alespoň malou chvíli byl jen sám se sebou. Ta úleva byla nepopsatelná. Jak se může někdo divit, že takoví lidé si vezmou na pláž třeba tu paštiku? Co by si do toho vedra měli brát k jídlu? My jsme si na pláž brali jen ovoce, hlavně z místní produkce. Ale někdo holt potřebuje pořádný flák masa. Nebo alespoň industriálně vyrobenou směs sajrajtu, která maso vzdáleně připomíná. Každý jsme jiný. Jistě jste si všimli, že článek nemá za cíl být vyloženě super vážného charakteru.
Závěrem bych rád dodal, že ono české „paštikářství“ je často jen racionální snaha si ulehčit život. Každý si chce u moře odpočinout, nahřát unavené tělo. Já jsem trochu jiný. Lákají mě zážitky, kempování, bydlení v obytné dodávce a objevování nových míst. Ale i já jsem prošel životní situací, kdy jsem prostě jen potřeboval nedělat nic. A ani tak to nešlo. Povinnosti si vás najdou i na dovolené. Přežít dovolenou si mnohdy žádá odvahu. Proto nikdy nesoudím ničí styl. Protože nikdy nevím, v jaké životní fázi tito lidé zrovna jsou.
Jako mladí jsme cestovali s pár penězi stopem, spali na autobusových zastávkách. Trempové jezdili na nákladních vagonech. Když jela k moři parta mladých lidí, sotva po škole, vybralo se auto toho účastníka, kterého mělo největší šanci tam dojet v jednom kuse. Největší obava některých byla, jestli schovali trávu na dostatečně bezpečné místo, aby ji policejní pes nevyčmuchal. Někdy je třeba se trochu vrátit k té bezstarostnosti.
Nechť tedy každý jede podle svých vlastních možností a tužeb. Netrapte se lidmi, které baví živit paštikové stereotypy. Jako hypersenzitiv mohu říct jen jediné: Soustřeďte se na vlastní vnímání, pěstujte svůj vlastní jemnocit. Objevujte krásu světa svou vlastní optikou, která je každému z nás unikátní. A hlavně si to užijte. Vždyť o nic jiného v zásadě nejde.
A nejdůležitější bylo, že snad ani jednou za ten týden pobytu moje kritická mysl nedostala žádnou příležitost k akci. Vše jsem jen vnímal a nehodnotil. Neopustily mě vlastní obavy a nevyřešené starosti. Ale dovolil jsem si alespoň chvíli pouze být. A proto si ani nevybavuji, že by se mi něco na Chorvatsku nějak nelíbilo. A jestli tam něco takového bylo, nevěnoval jsem tomu pozornost. Dal jsem sbohem českému národnímu zvyku na neustálé stěžování si na něco a někoho.
Vemte si příklad z Ozzáka. Jediné, co mu dělalo starosti bylo, jestli konečně uloví žraloka.
Tipy na zajímavá místa: Kip Gospe od Loreta
Zmíněná produkce: Slunce, seno, erotika; Účastníci zájezdu; sitkom Comeback
