Článek
Něco se děje. Lidé se najednou hrnou k západnímu okraji vyhlídky a shlukují se v párech. Foťáky cvakají spouštěmi. To už dnes samozřejmě nedělají, protože naprostá většina lidí fotí telefony za pomocí selfie tyčí. Hlavou mi rychle projíždí vzpomínka na vyprávění mojí mámy, která byla někdy v roce 2007 na vyhlídce v Gibraltaru. Dofotila si moře a foťák začal zuřivě přetáčet film. Japonští turisté, kteří ji v tu chvíli obklopovali, vrhali najednou nejisté pohledy a nejužší prostor kolem ní se začal rychle vylidňovat.
Ach ano, slunce právě zapadá. A turisté si s jeho posledními dnešními paprsky pořizují foto. Třebaže je to kýč, něco ve mně s tímto okamžikem rezonuje. Něco starého odchází, aby něco nového mohlo zítra opět přijít. Trénovaně hodím okem, kde mám sviště. Je přímo na chodníčku kolem pomníku panny Marie a obchází jej dokola. Neuvěřitelné, říkám si v duchu a nával melancholie mě zcela pohltí. Jsou to tři roky, co se to tu batolilo po dlážděném prostranství kolem pomníku, od jednoho turisty ke druhému. A dnes to tu běhá po dvou a skáče z jednoho schodu na druhý.
Na tuto vyhlídku se jezdí večer. Slunce už není tolik prudké a umožňuje výhled na nespočet ostrůvků, vyrůstajících z Jaderského moře a na město Primošten. Před třemi lety jsme v Primoštenu strávili týden, ale letos jsme sem přijeli až ze Zadaru. Vyhlídka s pomníkem je tu od roku 2017, ale ještě před třemi lety vedla nahoru štěrková cesta plná serpentýn. Už samotný výjezd nahoru byl zajímavý zážitek. Okraje cesty byly strmé. Málokdy jsem dostal závrať přímo v autě a tady se mi jí dostalo. Dnes již však příjezdovou cestu na vrchol zkultivovali a z velké části vyasfaltovali. Škoda.
V noci svítí pomník na vrcholu kopce jako maják do moře. Svým způsobem to maják vlastně je. Za mě je to zvláštní stavba, ale nikdy jsem jí samotné nevěnoval tolik pozornosti, než když jsem musel dcerce vysvětlovat, že to, co soše čouhá z dekoltu není klokánek, ale malý ježíšek. Jsem kulturní barbar, a tak kromě stínu, který „kuželka“ dává, na ní nevidím nic zvláštního. Pro místní jde ale o symbol a patronku města, a tak si svou úctu zaslouží.
Na kopci je v sezóně samozřejmě občerstvení a možnost venkovního posezení. Dalmatské pobřeží je malebné a odtud je na něj neskutečně pěkný výhled. Celý Primošten jako na dlani. Ten přehnaně obydlený mys, co každému připomíná něco jiného, je turistické jádro města. Vede do něj brána a v sezóně je centrem kulturního dění. Lze ho celý obejít, ale bývá velmi zalidněný. I tak tam lze najít pěkné místo v zahradních restauracích s vyhlídkou na moře.
Silnice č. 8 ze Šibeniku na jih, přes Primošten a dál do Splitu, je jedna z nejhezčích silnic, lemujících chorvatské pobřeží. Doporučuji město s vyhlídkou navštívit večer a poté se po této silnici vydat zpět na jih nebo na sever, po západu slunce. Vrcholky kopců, které lemují pobřeží, zůstávají ještě dlouho osvětleny zapadajícím sluncem, zatímco v údolí je již soumrak. Pobřežní scenérie tak nabízí magickou a nevšední podívanou.
Socha Gospe od Loreta 09/2025
Severní část Primoštenu je více zastavěná hotely a přístup k moři tvoří hlavně turistické pláže. Jižní část, kterou tvoří pláže Porat a June, bývala více divoká. Nad nimi se tyčí nedostavěný rozpadlý kaskádový hotel, ale jinak to není obydlená část města. Celý poloostrov, na kterém se tyčí náš pomník, lze obejít podél moře a nabízí hned několik mini pláží. Samozřejmě platí, že čím dále od města, tím méně lidí. Nicméně obě výše zmíněné pláže prochází určitou kultivací. A jejich divoký charakter už je také spíše minulostí. Na pláži, která nese označení „June“, jsme ráno vídali i obytné dodávky. Na pláž se dalo dostat z hlavní silnice po štěrkové cestě. Zda to platí stále, bohužel netuším.
V Chorvatsku je divoké kempování s auty zakázané. Bojí se požárů, které mohou cestovatelé nechtěně založit v suché trávě. Není to zcela bezdůvodná obava. Tuto oblast relativně nedávno zasáhly rozsáhlé požáry. Na pláži stálo obytné auto každé ráno, ale pochybuji, že by kvůli němu nějaký chorvatský policista vstával dřív z postele. Jinými slovy, pokud na sebe člověk příliš neupozorňuje, nabízí Chorvatsko celkem dostatek soukromí a volnosti. Jiný názor zase tvrdí, že stát nedisponuje tolika hlídkami, aby divoké kempery efektivně vyhmátl. Tak či onak – žij, nech žít a bude vše ok.
Ať už do Primoštenu přímo míříte nebo jím jen projíždíte, město i tato vyhlídka na něj stojí za to navštívit. Třebaže k ní vede už taková „dálnice“, výhled z ní rozhodně kouzlo neztratil a stane se nesmazatelným dojmem z cest.
zdroje :
https://primosten.hr/gospa-od-loreta/
https://hr.wikipedia.org/wiki/Kip_Gospe_od_Loreta_u_Primo%C5%A1tenu
