Článek
Vážení posluchači, chtěl bych zde v odpoledním vysílání přivítat hvězdu showbyznysu, která se na chvíli uvolila sestoupit z hvězdného nebe sem k nám dolů, k prostým smrtelníkům, aby se podělila o svůj život, o kterém se popravdě příliš mnoho neví. Přivítejme zde společně hudebního mága Filipa Kladskýho.
Zdravím posluchače a děkuji ti za pozvání. Jen bych rád dodal, že to smrtelnictví bývá nakažlivé, takže snad se u vás tady dole nenakazím. (smích)
Filipe, ty jsi známý tím, že si rád děláš legraci nejen sám ze sebe, ale i ze showbyznysu a hudební scény. Přitom sám jezdíš ve staré káře a na zadní stranu posledního alba jsi nechal napsat jako spoluautora poslíčka, který vám do studia nosil pizzu. Co je na tom pravdy?
No, já jsem ho nejdřív chtěl nechat napsat na přední stranu alba, ale vydavatel lehce skřípal zuby. (smích) Tak vážně, na tom albu jsou zapsána jména všech lidí, co se na jeho tvorbě podíleli. Zvukaři, hudební doprovod, propagační tým a všichni, bez kterých by album nikdy nevzniklo. Mimochodem, ten klučina, co nám chodil pro pizzu, byl brigádník nahrávacího studia. Mimo svou práci nám ladil nástroje. Ale vím, kam asi míříš. Ten titulek v bulváru byl nepřehlédnutelný: „Kladský udělal poslíčka spoluautorem“. Spoluautor to naštěstí vzal s humorem a procenta z prodeje nežádá. (smích)
Jak ty sám vnímáš svou náhlou popularitu? Kromě častých útoků bulváru, s jakými radostmi a těžkostmi se potkáváš? A jak vnímáš svoji roli v chystaném muzikálu Odvážná Vaiana, kde si hnedka střihneš skromnou roličku poloboha větru a ohně Mauího?
No, je to ostuda. Si představte, že bohové, tedy mí praví rodiče, mě nechtěli, a tak mě jako nemluvně mrskli přímo do oceánu. Ten mě zachránil a udělal ze mě poloboha, který musí poslouchat malou holku. (smích) Teď mluvím samozřejmě o své chystané roli. Pravda je, že jsem z toho maximálně doprděnej. Viděl jsi někdy ten film? Ten Mauí tam skáče, létá, mění se v rybu, ptáka a v bůhví co ještě a do toho musí zpívat, a ještě u toho dobře vypadat? Ten, kdo tuhle věc zrežíroval s pravými lidmi, je blázen, a těším se na to.
Viděl a musím říct, že se těším na scénu v tvém podání, jak Mauí leží na katamaránu a čůrá do vody. (smích)
(rozlité kafe) Tak to tě asi zklamu, ale tato scéna se vyškrtla pro neproveditelnost. Hlavní aktérka Vaiany si oddechla. (zamyšlení) Ale stejně závidím Střihavkovi Ježíše. Párkrát vylezl na jeviště, někoho poprudil, navečeřel se a pak se nechal ukřižovat. Kdežto já tam budu s vyplazeným jazykem a hárem skákat po atolech a budou mě žrát krabi. (smích)
A co ta sláva, jak vnímáš zvýšený zájem o svou osobu?
Hele, popravdě, já nemám na slávu čas. Možná v příštím životě si to zkusím. To album, musím říct, se fakt povedlo. Ale někdy mám pocit, že lidé vnímají jen toho zpívajícího artikla. Za tím chlápkem, co je vidět na jevišti, je schovaná spousta a spousta lidí, bez kterých by byl úplně ničím. Ale tak to je na světě se vším. Lidem je často viditelný ten povrch, jen ty vlny oceánu. Kdežto ta jeho hloubka je schovaná pod nimi. (zamyšlení) To máš jako s Ozzym. Téměř každý na této planetě ví, kdo to byl. Ale kdo vyjmenuje jména všech členů Black Sabbath? To jen fanoušci, jinak většině lidem to budou nic neříkající uskupení písmen, bez kterých by ale žádný Ozzy nikdy nebyl. A tomu já říkám paradox slávy. Nějakej chudák prostě odnese na svých bedrech víc, než je zdrávo. A každý se s tím jinak popasuje. (smích)
Jak vnímáš takového toho strašáka celebrit, že dokud na sebe všemožně upozorňují, neupadnou v zapomnění?
Tak to upozorňování se děje tak nějak samo. To ani člověk nepotřebuje živit. A pokud to nějaká celebrita živí, uvnitř už rozhodně mrtvá je. A to je ten největší strašák. Člověk může stárnout, ale nesmí nikdy vnitřně zemřít. Pokud si někdo kolem sebe vybuduje kult slávy, vydá obrovské množství energie, a i té finanční, na jeho udržení. A stejně se mu nepovede si ji navždy udržet. Ani vzhled ne, a to je pro mnoho lidí bolestná věc. Pomíjivost je největším strašákem umělců, kteří se s popularitou příliš ztotožní. Nesoudím je, protože být v jiném věku, spadl bych do toho přímo nosem. Nic není snazší. Asi to k tomu nějak patří.
Nicméně….
Chtěl jsi něco dodat? Pokračuj.
(zamyšlení) Když o tom tak mluvíš, ta ztráta popularity, které se umělci bojí, je také často ztrátou nebo omezením příjmů. A umělecká dráha není tak úplně práce ve fabrice. Výdělky mohou být jistě vysoké, ale jistoty nejsou žádné. A slavní často žijí tím hop-trop způsobem, kdy vše, co rychle získají, také rychle rozfofrují. A neptej se mě za co, to všichni ví. (smích)
A jak se ti daří se slávou bojovat?
Nebojuju s ní. Já jsem vnitřně tím zvukařem v pozadí podia, co není ani vidět, má sluchátka na uších a naslouchá hudbě, pozoruje, vše vylaďuje. To je role, kterou si představuji, když čelím té mase lidí na podiu nebo když se nějakým omylem či lstí ocitnu v klubu plném hvězd, kde teče šampus proudem a jí se kaviár. (zhnusená grimasa)
Jak se cítíš při práci, kdy například nahráváte album a ladíte texty?
Když nahráváme ve studiu, snažím se být jen tím kolečkem v soukolí. Kdyby se mi někdo z týmu bál říct svůj názor ze strachu, že bych ho sprášil nějakým hvězdným manýrem, výsledek práce by nikdy nebyl takový, jaký má být. (zamyšlení) Když tam ten můj hlas do těch nástrojů prostě nejde, musí se to předělat bez ohledu na to, jak velká hvězda ho zpívá. Nakonec všichni stejně posloucháme šéfa.
A kdo je váš šéf?
Tak to je asi jasný ne? Šéf je ten, kdo nosí pizzu… (smích)
Milí posluchači, toto byl Filip Kladský, úspěšný hudební autor a nová tvář poloboha Mauího v muzikálové inscenaci Odvážná Vaiana. Díky, že jsi přišel.
Vždy k službám…*
Stále ladíš formu, koukám…
No tvl., to bude prů*er. (smích)
Dodatek autora: rozhovor je fiktivní a případná podobnost jména s někým opravdovým, je čistě náhodná. Muzikál na téma filmu Odvážná Vaiana se tuším nechystá.
* píseň z filmu, kterou v českém znění nazpíval Martin Zounar
