Článek
Na vrchní palubě trajektu stojí hlouček živě diskutujících řidičů. K Sergejovi, který stojí opodál a opírá se o zábradlí, kouříc dýmku, doléhá směsice různých jazyků. Rozpoznává litevštinu, lotyšštinu, ruštinu, švédštinu, estonštinu i polštinu. Řidiči se vzrušeně baví a divoce gestikulují rukama. Tak už to bývá, když nějaká silná událost spojuje více lidí, kteří nemluví všichni stejným jazykem.
Sergej nehne ani brvou. Vypouští jeden obláček dýmu za druhým a přemýšlí, co asi zbylo z jeho kamionu po plavbě trajektem ze švédského Karlshamnu do litevské Klaipedy. Jeho zenový klid ho nikdy neopouští. Nikdo z řidičů zatím nebyl do podpalubí vpuštěn. Nikdo nic neví. Jen narychlo Sergej zahlédl hrstku úředníků, jdoucí rychlým krokem ke kotvící lodi a mizejících v jejích útrobách bočním vlezem.
Sergejovi jen pomalu dochází, že co před několika hodinami prožil, se mohlo rázem zapsat do další námořní katastrofě v Baltském moři, hned po boku potopeného trajektu Estonia. Ostatní řidiči jsou si toho velmi dobře vědomi a každý ventiluje emoční rozčilení po svém. Ani oni nemohou opustit loď. Nikdo nesmí nikam. K přístavu se sjíždí vozidla policie i záchranné služby.
Tato plavba byla vším, jen ne běžnou rutinou, kterou Sergej vykonával několikrát do týdne při převozu nákladů mezi Švédskem a Lotyšskem. V ten osudný den měl však běžný trajekt poruchu a na trasu byla nasazena starší loď, provozovaná nějakou ruskou rejdařskou společností coby subkontraktor. A jak už to u podobných událostí bývá, počasí se prudce zhoršilo. Vlny, doprovázené silným větrem, brzy dosahovaly plavebního maxima.
Trajekty se málokdy odkloní z kurzu a když Sergej vypozoroval, že loď se stáčí souměrně se švédským pobřežím, trochu se podivil. Venku zuřil vítr a déšť. Mraky byly neobvykle nízko a vodní paprsky šlehaly do skel lodních oken. Brzy padla tma, a tak se rozhodl nepříjemnou cestu zaspat v lodní kajutě. Trajekt byl zcela zaplněný nákladními auty, ale na Sergeje zbyla volná kajuta a neměl na ní žádného protivného spolubydlícího. A tak za silného houpání a ran, kterými vrcholky vln buší do trupu lodě, po chvíli usnul.
Přišlo mu, že nespal ani deset minut, když najednou, ještě v polospánku, ucítil silný pohyb. Zdálo se mu, že se houpe na houpačce kdesi na dětském hřišti. Ten dopad byl však reálný a velmi tvrdý. Téměř hned byl na kolenou a myslel si, že snad spadl z lůžka, jak to houpalo, ale ona nepohodlná matrace byla před jeho obličejem a celá jej zavalila. Uvědomil si, že stojí na boční stěně kajuty a v tu chvíli přišel prudký protipohyb. Matrace se dala do pohybu a on letěl s ní na místo, kde stále byla postel, zřejmě přišroubovaná k podlaze. Celá kajuta se mohutně otřásla a Sergej ucítil, jak loď prudce mění směr plavby.
Nejdřív jej napadlo, že loď do čehosi narazila, a tak ještě rozespalý popadl pár svých věcí a v trenkách se vysoukal z kajuty. Ze dveří ostatních kajut začaly vycházet lidé. Většina z nich už v tu dobu spala, takže chvíli trvalo, než se zorganizovali a došli na vrchní palubu, kde už to bzučelo jako ve včelím úlu.
Někteří lidé byli roztřesení a jiní bez přerušení dál dopíjeli to, co zbylo z lahví vodky v horním bufetu. Všechno bylo rozházené po palubě. Zničené dřevěné stoly, které náraz mrštil o stěnu, rozbitá skla průchodových dveří mezi palubami a rozházené odpadkové koše. Tu a tam Sergej zahlédl někoho z lodního personálu, jak někam spěchá a pak běží zase zpátky. Nikdo ale nikomu nic neřekl. Zdálo se ale, že situace je pod kontrolou a loď se nepotápí. Naopak, probíjí si cestu přes vlny dál na širé moře.
Ze vzpomínky na několik hodin starou událost ho náhle vyruší známý hlas. Řidiči se na této štrece vzájemně už často znají a tohoto starého mořského vlka, který nyní vede diskusi zmatených řidičů, Sergej dobře zná. Dozvídá se, že z nějakého důvodu loď plula dlouho podél pobřeží Švédska, než se stočila směrem k Litvě. Možná kvůli silným proudům, lemujícím pobřeží, se nemohla ihned vydat na širé moře přímou cestou. V jednu chvíli však přišla velká vlna a zároveň náhlý poryv větru. Loď se k vlně ale zrovna nacházela bokem místo přídí, jak se obecně pluje, a tato vlna loď defacto na okamžik vychýlila natolik, že chyběl jen kousíček k jejímu převrácení. To byl ten okamžik, kdy se Sergej probudil stojící na protější zdi své kajuty hluboko v podpalubí.
Snad jen zázrakem se kapitánovi povedlo loď stočit proti směru bičujícího moře a pokračovat na Klaipedu. „A kdo jsou ti chlápci, co před chvílí nastoupili na loď?“ Ozve se jeden hlas v hloučku posluchačů. „To budou pojišťováci“, povzdechne si zkušeně řidič, který před chvílí vysvětloval události.
Sergej hodí okem k přídi lodi. Po dvou hodinách čekání se vrata zvedají do výšky. Z lodi začínají pomalu vyjíždět kamiony, co plavbu přežily. Sergej vidí roztrhané plachty a utržená zrcátka. Rozbitá boční skla. Některé návěsy jsou zcela zkroucené a zadní dveře na jednom z nich visí šejdrem na jednom pantu. Řadí se vedle sebe na přilehlém parkovišti a řidiči je obíhají a zkoumají. Za nedlouho je i jeho skupina vpuštěna do podpalubí. Pohled, který se Sergejovi naskytne, dlouho nezapomene.
Před sebou má několik návěsů vmáčklých do sebe. Všude se válí ocelové tyče, které vezl jeden z nich. Jinde leží rozházené přepravky a rozbité skleněné lahve. Podlaha nákladní paluby je zlitá vodou, pivem a vším možným, co se rozbilo a vyteklo z přepravovaných lahví. Ze vzduchotechniky silně uniká vzduch. Sergej alespoň doufá, že je to vzduch a že v nejbližších minutách nevyletí loď do vzduchu. Neví, že ho zanedlouho čeká prudký šok.
Po několika minutách pachtění v rozházených nákladech se Sergej dostává ke svému kamionu. Do Lotyšska jezdívá často prázdný, a tak jeho návěs neutrpěl žádné vážnější škody. Boční okno má rozmlácené a uvnitř kabiny je natlačené zpětné zrcátko kolegy, který parkuje vedle něj. Opatrným manévrováním se oběma řidičům podaří do sebe zaklesnuté tahače osvobodit. Zřejmě to byly poslední kamiony, které posádka zajistila před plavbou řetězy.
Sergej se na výjezdu z lodi řadí za značně poškozený kamion před ním. Ten pomalu vyjíždí z plechového pekla. Když v tu ránu se ozve masivní exploze. Od pravé nápravy návěsu kamionu před ním se vyvalí dým. Sergej sebou hodí dozadu na lehátko rychlostí, jakou snad nikdy v životě nepřelézal. Nestihne soupravu zabrzdit a jen v posledním okamžiku srážky s kamionem předním zatáhne ventil parkovací brzdy. Vzpamatuje se a hledá příčiny ohlušující rány. Do boku návěsu předním tryská ze stěny trajektu masivní proud vody. Na ruské lodi tohoto stáří by protipožární systém nečekal. Hledá odkud to začne pálit, ale nic nenachází.
Až po chvíli mu dojde, co se stalo. Kamion před ním, který zrovna opouštěl své stanoviště, musel na něco najet, co mu okamžitě prorazilo pneumatiku na návěsu. Ohlušující exploze tak nabrala na síle díky uvěznění souprav v plechové garáži nákladní paluby lodě. Kamion před ním dostává pokyn k uvolnění místa, které se pomalu zaplavuje vodou z potrubí, které rozpáraly kousky odmrštěného plátování pneumatiky.
I Sergej musí rychle opustit trajekt a dostává znamenitou spršku vodního proudu přímo do kabiny, dírou po rozbitém bočním okénku. Naštěstí jde zřejmě o spoj mezi balastními nádržemi a voda není horká. Tabák v jeho dýmce je ovšem totálně rozmáčený. V tom šoku z rány mu vypadla z úst a ležící na podlaze u spolujezdce dostala z roztrženého vodního potrubí plnou dávku.
„Takže přeci jen tu mají protipožární opatření“,řekne si Sergej zadumaně ironicky a vyváží svůj kamion ven do přístavu, šťastný zpět na pevné zemi.
Dodatek autora:
Se Sergejem se mohli čtenáři setkat v dřívějších článcích :
Sergej byl kolega, který pracoval ve stejné firmě jako já na severu a který mě tak nějak přijal pod svá křídla. Jelikož byl o dost let starší, vyprávěl mi svá dobrodružství ze života za volantem. Rodilý Lotyš, jehož maminka byla z Ukrajiny a otec z Běloruska. Sergej se narodil na konci padesátých let v lotyšském hlavním městě Riga.
Příběh je datován do konce devadesátých let. Když jsem ho slyšel v roce 2014, přestal jsem mít chuť nocovat v kajutách trajektů, které jsou většinou hluboko v podpalubí a někdy tak těsné trupu lodi, že slyšíte obrovské rány, jak vodní proudy naráží do trupu. Nicméně, následné slohové zpracování Sergejova vyprávění o 4 roky později, když už jsem bydlel zpět v Čechách, mi pomohlo k získání maturity v dálkovém studiu v předmětu Českého jazyka a slohu.
