Jak je to ve Švédsku s alkoholem? A proč je naše česká hospodská společenská kultura unikátní?

Skandinávii má mnoho lidí pevně spjatou s tvrdou prohibicí. Jak je tomu ve Švédsku? Faktem je, že žádný švédský zákon nezakazuje pití alkoholu. Regulovaný je prodej lihovin od určitého obsahu alkoholu. Klasické pivo s obsahem alkoholu 4,4 % si v obyčejném krámě s potravinami nekoupíte.

Supermarkety nabízí pouze piva s obsahem do 3,5 % a ty jsou převážně z dovozu. Mezi nejčastější české, na které jsem narazil, bylo Starobrno a Staropramen. Člověk si na nízký obsah alkoholu rychle zvykne a stále je to pivo v podobě, která je nám Čechům blízká.

Pro silnější alkohol se chodí do specializovaných obchodů s alkoholem, které se jmenují System Bolaget a většinou z vnějšku připomínají nedobytnou pevnost. Zkrátka jsou na rozdíl od klasických obchodů o trochu lépe zabezpečeny. Předkládání dokladů totožnosti je zde samozřejmostí.

Osobně jsem toto nepopulární opatření nikdy nevnímal jako zasahování do svobody. Jde o to, že alkohol prostě není k dostání na každém rohu a v každé trafice. Před obchody se nehromadí podivné existence. Tedy, ony se tam hromadí, ale jsou zcela jiného druhu a původu.

Pravda je, že ve Švédsku není nikdy o alkohol velká nouze. Je to ale samozřejmě velmi drahý koníček. Avšak lidé švédští jsou minimálně stejně vynalézaví jako my Češi. Jak se to tedy dělá, napít se ve Švédsku snadně a relativně levně?

Dovoz, samozřejmě. Obyvatelé sousedních zemí dobře rozumí švédské žízni a po celém pobřeží Baltského moře v Polsku a Německu je dostatek obchodů, na které Švédové pořádají nájezdy. Dovoz lihovin je limitován částkou 300 € na osobu, takže posádka osobního auta o počtu čtyř lidí si doveze do země spoustu alkoholu.

Osobně jsem pro svého švédského šéfa vezl z Čech kolem tří set plechovek s pivem. Cenový rozdíl je značný a hlavně, z Čech je to opravdu pivo.

Druhý velmi oblíbený způsob levnější a dostupnější konzumace alkoholu pro seveřany jsou trajektové párty. Na jedné takové jsem byl na pozvání právě svého šéfa. To se vezme větší počet lidí, kteří se nalodí třeba na trajekt mezi švédským Helsingborgem a dánským Helsingörem. Je to úzká mořská úžina, kde trvá plavba asi třicet minut. S kamionem jsem tuto plavbu podnikl více než stokrát. Avšak nalodit se na tuto loď s úmyslem se zpít do němoty, je docela jiný cestovatelský zážitek. Pivo zde není nikterak levné, ale neplatí se zde daň, takže přeci jen se o nějakou úsporu jedná. Loď jezdí sem a tam mezi přístavy, cestující se mění a vy sedíte v lodním báru, kde se pije, jí a pije. Po vylodění jsem trpěl mořskou nemocí, která ovšem s mořem neměla nic společného.

Severněji položené oblasti země mají takové lodě také. Avšak plavby mezi Švédskem a Finskem, například, trvají kolem osmi hodin. Tyto lodě dotáhly zábavní turistiku téměř k dokonalosti. Diskotéky, bary, divadlo, tombola, automaty nebo koncerty. Zábavy chtivý cestující zde najde téměř vše. Jako řidič jsem většinu těchto plaveb spíše prospal, protože to byla jediná možnost si dobře odpočinout. Ve Finsku mě většinou čekala noční jízda. A zpět do Švédska jsem se často vracel nákladním trajektem z Naantali, kde kromě truckerské kantýny nebylo z hola nic.

Trajekty operující v Baltském moři žijí z těžké nákladní dopravy čili z kamionů a ze zábavního průmyslu. Spojili příjemné s užitečným. Ti, kdo podniknou cestu trajektem za zábavou, si prostě užijí více než šestnáct hodin na moři, se zpáteční cestou, kde se baví, randí, tancují a pijí. Jako my jezdíme na mácháč, oni jezdí na trajekty. Jiný kraj, jiný mrav.

Ve svém domovském Klippanu v jižním Švédsku jsem si občas o víkendu zašel do baru. Z farmy, kde jsem bydlel a parkoval kamion, jsem to tam měl čtyři kilometry pěšky. Po týdnu v kamionu mi chyběl kontakt s lidmi. Kolem osmé hodiny jsem tam býval vždycky sám. Život zde začínal až s úderem desáté hodiny, kdy zavíraly restaurace a lidé se do baru sbíhali ze všech stran. Spousta z nich se také baví na domácích party a ven do města a do barů vyrazí až pozdě večer v rozverné náladě.

To se projevuje různě, ale spousta z nich přichází do baru už značně podnapilá a podle toho to také často končí. Hospodská kultura je zde vynechána a nastupuje rovnou afterparty.

Do restaurací a barů se ve Švédsku chodí poměrně málo. Tedy alespoň v porovnání s Českem. Lidé se více schází doma. Grilují, popíjí a když je nálada, vyrazí pak dělat „bordel“ do města. Obvykle se určí jedinec, který nepije a všechny potom sváží. Je to dané i těmi vzdálenostmi.

Takovým jedincem jsem se jednou nedobrovolně stal. To mi jednoho sobotního večera volal šéf, který byl s partou přátel v Klippanu na koncertě nějaké rockové skupiny. Dělal jsem zrovna víkendovou pauzu na farmě a už jsem skoro spal. Na jeho přání jsem vzal firemní Jeep a jel jsem pro tu sebranku do města. Všude byli lidé v nejvyšším stupni zábavy. Mí cestující mě zahlédli. Tři z nich si vyskočili vzadu na valník a mžourající šéf si sedl vedle mě na místo spolujezdce. Nejhorší je být jediný střízlivý mezi opilými.

S otazníkem v očích jsem se na něj obrátil, zda ti lidé hodlají zůstat na valníku a na kapotě. Pravda je, že jsme neměli jet daleko. Na farmu to byly čtyři kilometry a já už jsem se dopředu děsil toho, že s nimi budu muset do rána pít. Což se později potvrdilo jako oprávněná obava.

Avšak hlídkující policisté nebyli názoru, že bych měl v tomto osazení cestujících opustit scénu. Řekli mi, že jestli mám rád svůj řidičský průkaz, tak bych neměl pokračovat. Bylo jim jasné, že já jsem jen ten chudák, na kterého vyšlo tu ožralou sebranku odvézt. Můj šéf v tu ránu ale vystřízlivěl. Později bych i přísahal, že se mu najednou narovnal jindy zakulacený knírek pod nosem. Okřikl je, ať si koukají sednout do kabiny auta a ti v tu ránu poslechli, slezli z valníku Jeepu a usadili se na zadních sedačkách.

Avšak tato humorná příhoda nebyla mou první zkušeností s alkoholovou kulturou této země. V roce 2007 jsem byl poprvé ve Švédsku za prací. Tehdy jednadvacetileté ucho, jsem si vyrazil do nočního baru v Markarydu. Jako obvykle, život začal po desáté večer přívalem mladistvých, kteří už měli něco upito z domova. To jsou všichni velmi družní. I lidé, které běžně potkáváte ve městě a tváří se zcela netečně, se semnou objímali a holky se lísaly. Ten zvrat nastal, když i tyto noční bary po půlnoci zavíraly. Stejně jako ostatní, jsem vyšel ven s vizí, že půjdu domů. Avšak na ulici se najednou strhla válka. Všichni šli najednou do všech. Holky, kluci, všechno se to začalo bít mezi sebou. Příčina mi byla navždy skryta. Po půlhodině se všichni rozprchli a já jsem se vracel domů kolem po zuby ozbrojených policejních vozidel, které se u nás používají při demonstracích. Nic jsem nechápal.

Každá země má svůj svéráz. Naše česká hospodská kultura je unikátní. Vždy jsem to tvrdil. My se v hospodě sejdeme, popovídáme si, zahrajeme si karty nebo šipky. U nás se v hospodách probírají témata a píší dějiny. Važme si toho a nenechme naše hospody zaniknout. Stejně jako Švédové mají svou unikátní osobitost, tak i my ji máme. Je to něco, na co můžeme být právem hrdí.