Článek
Jo Oskar, to je šofér par excellence. To vám takhle jednou odjel se soupravou z Prahy na západ a u Plzně mu volal dispečer, že v Praze zapomněl maličkost, a to naložit návěs. Oskar byl vždy zaměřený především na cíl, a tak si nevšiml, že je kamion podezřele lehký a v kabině jaksi chybí dokumenty od nákladu. Jel na západ a vlastně ani nevěděl, kam jede. Vždy se přeci jezdí někam na západ. Heslem jeho života byla především bezstarostnost. Vždyť v té firmě sedí dispečeři a další lidé, jen ať se hezky starají. Proč on by se vzrušoval nějakým přemýšlením navíc? To ve finále jen ubírá energii.
Plzeňská dálnice byla určena Oskarovi jako osudová. Za Loděnicí býval jakýsi pochybný motorest, ukrytý na vedlejší silnici, která vede pryč od dálnice, někam do temných lesů. Právem tuto oblast dispečeři nazývali jakýmsi českým Bermudským trojúhelníkem. Ne zřídka kdy se stávalo, že kamion jedoucí po plzeňské dálnici směrem na Prahu najednou zmizel z mapy na monitoru sledovacího systému. Na obrazovce se objevil často až po několika hodinách pokračující opět směrem na vykládku v Praze. Vše, jako by bylo v normálu, jen ručička na hodinách se posunula o několik hodin dopředu.
Tuto záhadu pomohl vyřešit Oskar, třebaže to nebylo původně jeho záměrem. Kamion, který řídil, nesledoval obvykle pouze jeden dispečer, ale dva, někdy tři, i sám ředitel. Tak moc byl Oskar důležitý a ten si toho byl patřičně vědom. Zjištění, že Oskarův kamion náhle zmizel z mapy, netrvalo proto ani pár minut. V kanceláři dispečerů to začalo bzučet jako ve včelím úlu napadeném sršni a z kanceláře ředitele se ozvala blíže nespecifikovaná rána. Tentokrát tento jev ale netrval pouze pár hodin, ale den a potom celou noc. Není divu, že další den ráno se rozjelo po zmizelém Oskarovi pátrání.
Byl poslední pracovní den před Vánoci a téměř všechny kamiony už parkovaly v areálu firmy. Řidiči vyklízeli své kabiny a každý spěchal domů za rodinou. Všichni, kromě Oskara. Když vedoucí dispečer posbíral kolem své židle vypadané šedivé vlasy, rozhodl se, že bude po zmizelém kamionu pátrat na vlastní pěst. A protože jsem byl jediný z kancelářských krys, kdo měl patřičné řidičské oprávnění, jel jsem také jako jeho morální doprovod, ale i jako ten, kdo případně přiveze naložený kamion na firmu a dispečer odveze zpět osobní auto s Oskarem, ve stavu nálezovém.
Cestou k Loděnici jsem přemítal, co vše už jsme s Oskarem zažili a co má asi proti plzeňskému regionu. Je to sotva několik měsíců, co významným způsobem přispěl k zastavení železničního provozu mezi městy Klatovy a Přeštice. Matematika nikdy nebyla Oskarovou silnou stránkou. „Když si nejsem jistý, zavřu oči a ono to nějak dopadne,“ vzpomněl jsem si na jeho slavnou hlášku a dispečer, sedící na sedačce spolujezdce, se podivil, proč jsem se tak nápadně pousmál. Někdy to tak bývá, že železniční most je vysoký tři a půl metru a kamion čtyři metry. A ten natvrdlý most, co tam stojí už od dob císaře pána, si to nedal vysvětlit a prostě nevyrostl. Oskar tedy zavřel oči a výsledek byl návěs stojící tři měsíce v plzeňském servisu. „Váš Oskar, naše radost,“ nechal se slyšet servis. „Váš Oskar, naše starost,“ řekli by železničáři. Zajímavý je ten svět, kde někdo tratí a jiný inkasuje. A Oskar to vše propojuje, takovou má moc!
Zrovna jsem si vybavoval, jak jel jednou Oskar se soupravou trajektem do Finska a přemítal jsem, jestli neměl tenkrát něco společného i s potopením trajektu Estonia, když v tom mě kolega dispečer vytrhl ze vzpomínek: „Doufám, že nemá bouchačku,“ pronesl suše. Zvedl jsem obočí a soustředil se dál na cestu. Na parkovišti u motorestu stál pouze jeden kamion. Byl zaparkovaný napříč v blátě a loužích. Oskar stál opodál a opíral se o plachtu návěsu. Začne teď snad střílet na přijíždějící vozidlo nebo nás hodlá odkráglovat zezadu? Jeho provinile milý úsměv nenaznačoval přítomnost střelné zbraně. V zásadě to byl dobrák od kosti a jeho chování naznačovalo, že je na náš příjezd připravený. Sbalený kufr stál opodál v blátě.
Tak to je tedy Oskar. Nemytý, neoholený, co minulou noc prohrál celou poslední výplatu na automatech zdejšího podniku. „Váš Oskar, naše radost,“ šeptá si někde v duchu provozovatel zdejšího lokálu. Bohužel prohrál i firemní telefon a tankovací kartu, když se s několika právě nalezenými kamarády pustili do pokeru. Zpozoroval jsem, jak jde můj kolega pomalu do kolen. „Jsem připravený k odjezdu důstojníku,“ zasalutoval Oskar kolegovi a já jsem si v tu chvíli uvědomil, že kolega opravdu jako policajt vypadá. Přísný výraz ve tváři, leč slova z něj nevycházela žádná. Oskar se mezitím svalil na zadní sedačky. Kolega, jako správný taxikář, naložil zablácený kufr dozadu a štítivě si otřel ruce. Při odjezdu na mě vrhl zvláštní pohled plný naléhavosti a bezmoci.
Jak jsem tam tak zůstal sám, zaplavil mě najednou pocit neurčité stísněnosti. Pomalu jsem přistupoval ke stojícímu kamionu a hlavou mi letěla stovka scénářů toho, co naleznu po otevření dveří kabiny. Bude tam nějaké mrtvé zvíře nebo snad člověk? Zatažené závěsy nevěstí nic dobrého. Mám pocit, že se jeden pohnul. Dost hlavo a odvahu! Dveře kabiny dramaticky zaskřípají, jak beru za kliku. Realita je ale snad ještě horší, než má přebujelá fantazie. Pravda, nic chcíplého ani svázaného tu neleží. Ale kabina vypadá, jako by zde někdo roky bydlel, nevětral a neuklízel.
Hadry, papírové utěrky a sáčky se zbytky jídla z fastfoodu, které je tak přesmažené, že ho plíseň nikdy nenapadne, ale vydává svůj nezaměnitelný odér. V držáku na kávu, uprostřed přístrojové desky, se tyčí nedopitá lahev s bílým vínem. Mám sto chutí si cvaknout. K tomu zjišťuji, že Oskar vyvinul zvláštní bílou hmotu, kterou přilepil naprosto všechno, co v kabině používal. Mýtné jednotky na skle, držák na telefon i napájecí zásuvky. Vše je pevně přilepené touto bílou sloučeninou, která je později na firmě podrobena podrobnému zkoumání.
Po dojezdu na firmu se dozvídám, že Oskar je vlastně bezdomovec, který svůj status celý rok pečlivě tajil. Nemá kam jít a svátky chtěl strávit v tom motorestu, kde jsme ho vyhmátli. Jeho budoucnost je nyní značně nejistá a teď z dálky sleduji, jak smutně sedí v kabině kamionu, od kterého mu byly zabaveny klíče od zapalování, a dopíjí flašku bílého.
Ředitel se slitoval a nechá ho v trucku bydlet přes svátky. Dodnes nevím, jak ho Oskar přemluvil. Holt má v sobě jisté kouzlo osobnosti. Čelní sklo, na které Oskar přilepil držáky mýtných jednotek, se muselo vyměnit. Nikdo tu bílou hmotu nedokázal odstranit. Možná by měli o Oskarovy služby zájem v NASA. Při čištění kabiny, po kterém odjel zaměstnanec externí firmy na týdenní dovolenou, se našla tankovací karta i firemní telefon. „Váš Oskar, naše radost,“ četl jsem mezi řádky přijatou fakturu za čištění kabiny.
Přesto všechno pomohl Oskar objasnit dlouho nepochopitelnou záhadu mizejících kamionů na plzeňské dálnici. "Náš Oskar, naše radost, “ řekl si spokojeně ředitel dopravní firmy.
poznámka autora: Povídka je založena na skutečných událostech.
