Článek
Před pár dny jsem se, ne zcela úmyslně, zapletl do internetové diskuze pod článkem, kde líčí matka malého dítěte své dojmy z nákupu v jednom potravinovém obchodě. Její dítě snědlo sušenku ještě před zaplacením a ochranka jí pohrozila pokutou. Vzhledem k tomu, že s dcerkou děláme podobné věci, a nepřišlo mi to doteď ničím tak zvláštní nebo nedej bože nezákonné, rozhodl jsem se tématu nakupování s dětmi podívat trochu na zoubek.
Nutno předem zmínit, že nakupování je něco, co bytostně nesnáším. Ve frontách ke kase mě i jeden čas přepadávaly lehčí panické ataky. Z nekonečných výběrů zboží se mi točí hlava a obtížně se na věc soustředím. Tím větší stres pro mě bývalo, když jsem měl s sebou dvouleté dítě, které ustavičně něco chce, potřebuje a požaduje. Hotová noční můra. To zmiňuji jen pro upřesnění, že nakupování není pro všechny lidi radostnou a uvolňující záležitostí, jak si obchody třeba často rády myslí.
Zlom v mém přístupu k této činnosti udělal jeden supermarket, kam chodíme s malou už s naprostou pravidelností. Zavedli totiž scannery, kde si každou položku odpípnu a nakonec zaplatím u automatické kasy. Žádné stání ve frontě plné úzkosti a vyndávání zboží na pás, aby se každý podíval, že kupuji kondomy a lubrikační gel, se nekoná. To je samozřejmě nadsázka. Takové věci už se dnes přeci kupují pod rouškou soukromí internetu. Faktem ale je, že s tím scannerem strávíme v obchodě mnohem víc času. Mám prostě volnější mysl a dávám si více záležet na výběru.
A jak se z dvouletého děcka stalo tříleté a čtyřleté, už to není jen o stresu, ale celkem dobré spolupráci. Já vyberu zboží, malá ho odpípne a hodí za sebe do košíku. Ještě sedává v tom košíkovém sedáku. U sklenic s marmeládou a podobným sajrajtem jsme to přestali praktikovat, když jsem zjistil, že nejsou nerozbitné. No zkrátka, nakupování s malou, když to takto funguje, je pro mě mnohem méně vyčerpávající záležitostí. I proto, že vím, že nebudu muset celé zboží vyrovnávat na pokladní pás a dítě mi zatím za zády nepřevrhne regál se žvýkačkami, za potutelného smíchu a povzdechu všech účastníků fronty. To se sice nestalo, ale mohlo by.
Ale abych se přiblížil tématu. Je v krámě cosi zákeřného, číhajícího na zbědovaného a uštvaného dospělého. A nelze se tomu vyhnout. Ano, někteří již tuší – oddělení hraček. Jako vězeň, jdoucí k popravišti, i já jsem se kdysi pomalu a neochotně přibližoval k této sekci, vědíc, že moje malinká roztomilá holčička se změní ve vřeštícího maniaka. A celé nakupování tak nabere zcela jinou atmosféru. Nejednou jsem podlehl a plyšová zvířátka či jiná havěť s námi pravidelně opouštěli nákupní prostory.
Jednoho dne jsem si však řekl, že nad nepřízní osudu zvítězí jen ten, kdo dokonale ovládá taktiku. A tak byl pečlivě a podrobně zmapován terén a následně vypracován plán. Oddělení s hračkami bylo na pomyslné mapě bojiště označeno jako nepřátelské území. Jen pro představu, vstupní turnikety, kde jsou scannery, to je nábor branců, informace velitelství a kasy, to jsou šibenice. Nepřátelské území leží mezi dvěma záchytnými body. Regál s ovocnými kapsičkami a na druhé straně oddělení pečiva. To jsou spojenci. Oddělení sladkostí, bonbonů a lízátek, to je past na popelku, které je lepší se vyhnout. Ovšem, pokud vám mysl na chvíli zbloudí do myšlenek a ve chvíli nepozornosti se k tomuto oddělení přiblížíte, bůh vám pomáhej.
Abych to zbytečně neprotahoval. Poté co mě odvedou, ehm… tedy projdu turnikety do obchodu, zamířím k regálu s ovocnými kapsičkami. Spokojené dítko cucá tekuté ovoce a nepřátelské území nám mizí v zádech. Plyšáci ostrouhali.
A i když se stane, že náhle zájem projeví, před námi už leží můj druhý záchytný bod – rohlík. Mise úspěšně zakončena, aniž bych večer našel na hlavě další šedivý vlas.
To ale neplatí vždy s naprostou samozřejmostí. Sice jsem toho ještě nikdy nebyl svědkem, ale vím, že po obchodě se čas od času pohybují takoví divní skřítci. A ti mají ve zvyku přemísťovat zboží na jiná místa. Zřejmě to dělají v noci, když je krám zavřený a přes den se královsky baví pohledy do kamer, kde bloudí nešťastní zákazníci, kterým nejde do hlavy, že rýže, co byla v tomto regále, už tam najednou není a je o dva bloky jinde. Je to zákeřné. Nicméně, v každém plánu musí být i prostor pro improvizaci, takže k večeři nebude rýže, ale špagety.
K přežití v supermarketu samozřejmě patří i další řada zpříjemňujících rituálů. V sekci s ovocem a zeleninou se vždy musí na váze zvážit i ruka. Vytisknout samolepku s čárovým kódem zatím naštěstí nechce. V sortimentu zboží zřejmě ruce ještě nevedou. Ale myslím si, že i to jednou přijde. Vracení flašek do automatu, to je zábava pro mě. Občas nastražím uši a poslouchám naštvaného skladníka z druhé strany jak běduje, které hovado mu tam zase posílá půl litrové lahve promíchané s třetinkami. Já vím, je to cynické. Ale za ty skřítky jim to patří.
Co k tomu říci více? Nesuďte lidi, které potkáváte v obchodě. Mnozí z nich, ačkoliv to na nich není vidět, bojují o přežití, alespoň o to psychické. Nicméně i my, respektive hlavně moje malá, je pro zaměstnance supermarketu takovou vzpruhou. Prodavači v řeznictví vždy zjihnou, když jim malá řekne papa, přitiskne si dlaň ke rtům a pošle pusu na rozloučenou, zatím co já tiše pěním, že zas neměli debrecínku. I ten supermarket je jakýmsi velkým hřištěm bezprostřední a upřímné dětské duše, co se vše učí.
