Hlavní obsah
Příběhy

Nakupování s dětmi - zoufalství i zábava

Foto: Editee

ilustrační foto - Editee licence

Děti a rodiče v supermarketech, to je přímo studnice nevšední podívané. Občas jsou ale věci trochu jinak, než se může na první pohled zdát.

Článek

Před pár dny jsem se, ne zcela úmyslně, zapletl do internetové diskuze pod článkem, kde líčí matka malého dítěte své dojmy z nákupu v jednom potravinovém obchodě. Její dítě snědlo sušenku ještě před zaplacením a ochranka jí pohrozila pokutou. Vzhledem k tomu, že s dcerkou děláme podobné věci, a nepřišlo mi to doteď ničím tak zvláštní nebo nedej bože nezákonné, rozhodl jsem se tématu nakupování s dětmi podívat trochu na zoubek.

Nutno předem zmínit, že nakupování je něco, co bytostně nesnáším. Ve frontách ke kase mě i jeden čas přepadávaly lehčí panické ataky. Z nekonečných výběrů zboží se mi točí hlava a obtížně se na věc soustředím. Tím větší stres pro mě bývalo, když jsem měl s sebou dvouleté dítě, které ustavičně něco chce, potřebuje a požaduje. Hotová noční můra. To zmiňuji jen pro upřesnění, že nakupování není pro všechny lidi radostnou a uvolňující záležitostí, jak si obchody třeba často rády myslí.

Zlom v mém přístupu k této činnosti udělal jeden supermarket, kam chodíme s malou už s naprostou pravidelností. Zavedli totiž scannery, kde si každou položku odpípnu a nakonec zaplatím u automatické kasy. Žádné stání ve frontě plné úzkosti a vyndávání zboží na pás, aby se každý podíval, že kupuji kondomy a lubrikační gel, se nekoná. To je samozřejmě nadsázka. Takové věci už se dnes přeci kupují pod rouškou soukromí internetu. Faktem ale je, že s tím scannerem strávíme v obchodě mnohem víc času. Mám prostě volnější mysl a dávám si více záležet na výběru.

A jak se z dvouletého děcka stalo tříleté a čtyřleté, už to není jen o stresu, ale celkem dobré spolupráci. Já vyberu zboží, malá ho odpípne a hodí za sebe do košíku. Ještě sedává v tom košíkovém sedáku. U sklenic s marmeládou a podobným sajrajtem jsme to přestali praktikovat, když jsem zjistil, že nejsou nerozbitné. No zkrátka, nakupování s malou, když to takto funguje, je pro mě mnohem méně vyčerpávající záležitostí. I proto, že vím, že nebudu muset celé zboží vyrovnávat na pokladní pás a dítě mi zatím za zády nepřevrhne regál se žvýkačkami, za potutelného smíchu a povzdechu všech účastníků fronty. To se sice nestalo, ale mohlo by.

Ale abych se přiblížil tématu. Je v krámě cosi zákeřného, číhajícího na zbědovaného a uštvaného dospělého. A nelze se tomu vyhnout. Ano, někteří již tuší – oddělení hraček. Jako vězeň, jdoucí k popravišti, i já jsem se kdysi pomalu a neochotně přibližoval k této sekci, vědíc, že moje malinká roztomilá holčička se změní ve vřeštícího maniaka. A celé nakupování tak nabere zcela jinou atmosféru. Nejednou jsem podlehl a plyšová zvířátka či jiná havěť s námi pravidelně opouštěli nákupní prostory.

Jednoho dne jsem si však řekl, že nad nepřízní osudu zvítězí jen ten, kdo dokonale ovládá taktiku. A tak byl pečlivě a podrobně zmapován terén a následně vypracován plán. Oddělení s hračkami bylo na pomyslné mapě bojiště označeno jako nepřátelské území. Jen pro představu, vstupní turnikety, kde jsou scannery, to je nábor branců, informace velitelství a kasy, to jsou šibenice. Nepřátelské území leží mezi dvěma záchytnými body. Regál s ovocnými kapsičkami a na druhé straně oddělení pečiva. To jsou spojenci. Oddělení sladkostí, bonbonů a lízátek, to je past na popelku, které je lepší se vyhnout. Ovšem, pokud vám mysl na chvíli zbloudí do myšlenek a ve chvíli nepozornosti se k tomuto oddělení přiblížíte, bůh vám pomáhej.

Abych to zbytečně neprotahoval. Poté co mě odvedou, ehm… tedy projdu turnikety do obchodu, zamířím k regálu s ovocnými kapsičkami. Spokojené dítko cucá tekuté ovoce a nepřátelské území nám mizí v zádech. Plyšáci ostrouhali.

A i když se stane, že náhle zájem projeví, před námi už leží můj druhý záchytný bod – rohlík. Mise úspěšně zakončena, aniž bych večer našel na hlavě další šedivý vlas.

To ale neplatí vždy s naprostou samozřejmostí. Sice jsem toho ještě nikdy nebyl svědkem, ale vím, že po obchodě se čas od času pohybují takoví divní skřítci. A ti mají ve zvyku přemísťovat zboží na jiná místa. Zřejmě to dělají v noci, když je krám zavřený a přes den se královsky baví pohledy do kamer, kde bloudí nešťastní zákazníci, kterým nejde do hlavy, že rýže, co byla v tomto regále, už tam najednou není a je o dva bloky jinde. Je to zákeřné. Nicméně, v každém plánu musí být i prostor pro improvizaci, takže k večeři nebude rýže, ale špagety.

K přežití v supermarketu samozřejmě patří i další řada zpříjemňujících rituálů. V sekci s ovocem a zeleninou se vždy musí na váze zvážit i ruka. Vytisknout samolepku s čárovým kódem zatím naštěstí nechce. V sortimentu zboží zřejmě ruce ještě nevedou. Ale myslím si, že i to jednou přijde. Vracení flašek do automatu, to je zábava pro mě. Občas nastražím uši a poslouchám naštvaného skladníka z druhé strany jak běduje, které hovado mu tam zase posílá půl litrové lahve promíchané s třetinkami. Já vím, je to cynické. Ale za ty skřítky jim to patří.

Co k tomu říci více? Nesuďte lidi, které potkáváte v obchodě. Mnozí z nich, ačkoliv to na nich není vidět, bojují o přežití, alespoň o to psychické. Nicméně i my, respektive hlavně moje malá, je pro zaměstnance supermarketu takovou vzpruhou. Prodavači v řeznictví vždy zjihnou, když jim malá řekne papa, přitiskne si dlaň ke rtům a pošle pusu na rozloučenou, zatím co já tiše pěním, že zas neměli debrecínku. I ten supermarket je jakýmsi velkým hřištěm bezprostřední a upřímné dětské duše, co se vše učí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz