Článek
K pochopení tohoto těžce pochopitelného fenoménu je třeba se vrátit do devadesátých let. Velká část dnešních seriálových diváků má solidní základ právě z doby, kdy televizní produkci vládly jihoamerické telenovely a jiné nekonečné seriály typu Tak jde čas. Pak přišlo období televizních estrád. Ty ale opět umlkly a vystřídaly je nekonečné seriály typu Ulice, Ordinace v Růžové zahradě apod. Paralelně k tomu se sem tam někdo pokusí o sitkom, ale televizní scéna je jasně definovaná.
Jak vzniká vtažení diváka?
Je samozřejmě každého věc, na co kdo kouká. Rozhodně nikoho nesoudím ani neironizuji něčí vkus. Na sobě mám ale vyzkoušený celkem jednoduchý princip a řekl bych, že ten funguje na většinu populace, a to i v jiných směrech v životě. A z tohoto hlediska je velmi zajímavý, a proto ho chci zmínit v souvislosti s televizními seriály.
Lapení pozornosti neboli vtažení diváka do děje začíná celkem nevinně. Kdo z nás si občas nebo i pravidelně doma nepustí k vaření nebo k práci nějakou kulisu v pozadí? Spousta nekonečných seriálů má své kořeny v době, kdy ještě nebyly tak rozšířené internetové televize, kde si člověk sám navolí, na co se chce dívat. Ani Youtube nebyl tak pestrý a o Spotify ani nemluvě. Takže většina lidí si jako kulisu pustila klasickou televizi. Jakýmsi nepsaným pravidlem bylo, že seriály se vysílaly jako taková bokovka někdy odpoledne nebo v podvečer. Po televizních zprávách následoval nějaký film nebo holt estráda. Ale to už je dávnou minulostí. I tak, právě ten časový rámec pozdního odpoledne zafungoval, že spoustě lidem běžel nějaký ten seriál v pozadí jako kulisa a oni mezitím uklízeli, vařili a bůh ví co všechno.
Rád bych zmínil především svou zkušenost, protože nejsem přítomný u lidí v obývácích nebo kuchyních, abych mohl vědět, co dělají nebo nedělají. Ale myslím si, že má vlastní zkušenost je nám všem do jisté míry podobná. Jednoho léta, když skončila škola a mně mohlo být šestnáct nebo sedmnáct, jsem trávil asi dva týdny doma. S našima na chatu jsem jet nechtěl, protože proč? Protože puberťák. Pařby s kamarády nebo hry po netu mi připadaly zábavnější. No, ale přes den toho na práci zase tolik nebývalo. Něco jsem dělal na počítači a za sebou jsem měl puštěnou televizi, abych se v tom bytě necítil tak sám. V té době ještě nedávali ty české nekonečné seriály, ale běžel dobrodružný seriál, který se, tuším, jmenoval Ztracený svět. Skupina dobrodruhů někdy ze začátku minulého století se dostane na jakousi mýtickou náhorní plošinu, kde žijí dinosauři, domorodé kmeny a podobně. Tam pak zažívají různá dobrodružství, daleko za hranou reality.
V té době jsem nevěděl, že jde o opravdu zdařilou produkci. Běželo mi to na pozadí a já jsem u toho dělal něco na počítači. Ale po pár dnech jsem se přistihl, že i když jsem ten seriál nesledoval, začal jsem si pamatovat jména, a co víc, některé postavy mi začaly být jaksi sympatické. Sotva jsem tušil, jak vypadají, má pozornost nebyla ještě plně lapena. Vnímal jsem dialogy a emoce. A jak šel čas, tak jsem začal pomalu vnímat i kontext děje. Stále mě to neohromilo natolik, abych se na židli otočil a delší dobu jsem tu věc sledoval. Nicméně, už jsem byl z poloviny vtažen. A když jsem se jednou na té zákeřné otočné židli nasměroval směrem k televizi zrovna ve chvíli, kdy na scéně byla přitažlivá domorodá dívka, jménem tuším Veronica, bylo vymalováno. Díl seriálu jsem dokoukal.
Od té doby jsem si internetové pařby domlouval, aby se mi nekryly se sledováním dobrodružného seriálu. Možná si řeknete: „Spratek jeden, kdyby raději chodil na brigádu a neseděl doma.“ No, ano. Nicméně v tomto věku rádi děláme vše, jen ne to užitečné. Ale to tak nějak patří ke krásám dospívání. Na tomto příkladu ze života je ale celkem snadné si uvědomit, jak obrovský potenciál má nekonečný český seriál, běžící každý den od šesté hodiny večerní do sedmé. A ta genialita spočívá mimo jiné v tom, že děj je tak bezkontextový, že je zcela jedno, v jaké části k němu přijdete. S postavami se rychle seznámíte. Velmi rychle vyjde najevo, kdo je hlavní záporák a kdo má jaké těžkosti, kdo proti komu bojuje, kdo koho miluje atd. Zvlášť když nejde o žádné vyloženě dobrodružné role. Postavy žijí svůj relativně normální civilní život a vyhrocené chvilky povyšuje maximálně vyladěný hudební podklad. Jinak se tam v zásadě nic moc neděje. A přesto to lidí sledují po desítkách tisíc a stejně jako já tenkrát, si přizpůsobují denní program tak, aby jim neutekl žádný z pěti tisíců dílů.
Ano, dělám si z nich trochu legraci. Moji rodiče měli kamaráda, který odcházel z posezení u piva s partou dřív, aby se stihl podívat na Ordinaci v Růžové zahradě. Co mě však spolehlivě dokázalo nadzvednout ze židle bylo „No ale v Ulici říkali…“, když se diskutovalo o nějakém společenském tématu. Já bych v tu chvíli řekl, že ve Ztraceném světě byl dinosaurus, který mluvil. Podobným způsobem mě dokáže vytočit internetový vyhledávač, když sháním nějakou informaci a mezi prvními odkazy se objeví klasická hláška: „Toto téma už rozebírají maminky na Mimi bazaru“. A to jsem hledal nějaká data ohledně viskozity motorového oleje. Tento odstavec je samozřejmě myšlen trochu s humorem. Ve zmíněném českém seriálu se rozebírají různá společenská témata, stereotypy a možná se i lehce vštěpuje ideologie. Nebo se právě ta ideologie zviditelňuje a zvědomuje. A to nemusí být zcela neužitečné.
Někdo by mohl říci, že tyto seriály slouží k recyklaci vysloužilých herců. Pro spoustu mladších se ale staly základním startupem k další umělecké tvorbě. Zmínil bych Jakuba Štáfka, který v Ulici začínal. Střílel bych do vlastních, kdybych nekonečné seriály nezdravě ironizoval nebo kritizoval. Nepíši kritiku, ale do jisté míry jen názor a úvahu. Ulici jsem nějaký čas sám sledoval. Ne pravidelně, ale opět v době, kdy mi něčím byla tematicky celkem blízká. Samozřejmě vše začalo opět kulisou při práci.
Na co bych chtěl ale upozornit, když už se tématu věnuji, že tyto seriály mají svou tématikou a ehm… délkou velký výchovný potenciál. Divák má tendenci se s myšlenkami děje ztotožnit nebo je odmítat. V každém případě se jimi vnitřně zabývá, a zatímco zcela fiktivní seriál Ztracený svět po pár desítkách dílů skončí, český nekonečný seriál je s námi stále. A řeší zcela reálná témata. A to může a je pro spousty lidí prospěšné. Lehce se ztotožní a jejich reálné osobní starosti se jaksi prolnou s těmi, které mají jejich seriáloví hrdinové. Asi v nich mohou nalézt i oporu. Lze tak říci, že ten, kdo tvoří vstupní data seriálu, má celkem velkou moc nad velkým množstvím lidí. Pokud se do seriálu vloží současná společenská tématika, například válka na Ukrajině, děj ovlivní diváky, protože tuto tématiku zažívají i v reálném životě. Schválně nechám na čtenářích, jestli se tato tématika v českém nekonečném seriálu objevuje. Sám jej nesleduji, takže nemohu soudit. Ale tipl bych si.
Opět nevařím zcela z vody. Jistě si vzpomenete na populární americký seriál JAG. Lehce nastíním, jde o vojenské právníky, kde je v hlavní roli bývalý armádní pilot. V tomto seriálu ale došlo k něčemu, co je dle mého názoru přirozené, ale současně velmi nebezpečné. Po 11. září 2001 dostala tématika seriálu ostrý spád. Objevují se teroristé, válka v Afganistánu a rapidně sílí americký patriotismus v ději. Je zcela evidentní, jak události ovlivnily tvůrce. Ze seriálu se pak cosi vytratilo a čišela z něj frustrace, strach a deprese. Ti, kteří mají seriál dobře nakoukaný, tento duševní předěl jistě vnímali. Netýká se všech dílů. Občas se tvůrci dokázali krapet uvolnit, ale častěji ne. Z tématiky a zpracování ale čiší vnitřní boj autora. Dle mého názoru se nechytil jen událostí ve světě, ale psychologicky šel daleko nad jejich rámec. Rozhodl se šokovat a děsit, protože je možné, že přesně takto se sám cítil.
Závěrem bych řekl jen, že sledování seriálů nijak nekritizuji. Sám jsem milovníkem seriálů i když jiného druhu, než toho fenomenálně nekonečného. To je ovšem vkus a volba každého. Chtěl jsem hlavně poukázat na princip, na kterém tkví upoutání pozornosti a jisté následky, protože tyto nekonečné seriály jsou živá věc, která se neustále mění nejen s událostmi ve světě, ale také s viděním tohoto světa autorem či autory. Ani marketing a reklama nestojí nikdy příliš daleko. A to vše nejsou malé věci v momentě, kdy jejich tvorbu sledují desetitisíce.
