Článek
Řidiči kamionů kradli a prodávali naftu odjakživa. Tito novodobí naftoví magnáti si tak vylepšovali výplatu, protože na cestách je spousta možností, které lze využít.
Na začátku a v průběhu devadesátých let musel být řidič kamionu zdatný kšeftař, protože málokde se dalo dostat bez úplatku. Z pohledu dopravní firmy byli takoví řidiči vítaní, protože si dokázali poradit s většinou složitých problémů na cestách a nikoho příliš netrápilo, že nedovezli od všeho účtenky. Firma byla ráda, že se jí vrátil řidič z Ruska zdravý a auto celé. A nejen z Ruska. Celá východní i střední Evropa byla rájem podvodníků a kšeftařů. Od benzinek až po celníky.
V roce 2009 vrcholil boom zájmu dopravních firem o montáže sledovacích zařízení, která nehlídala jen polohu vozidla, ale i stav paliva v nádrži. Na to se montovaly do nádrží nejrůznější typy plováků, které byly kabeláží spojeny s řídící jednotkou v kabině.
Jenže nafta je těžko polapitelná „svině klouzavá“. Žádné externě montované sledovací zařízení nedokázalo zabránit odlévání nafty bokem. Majitelé dopravních společností, kteří investovali desítky tisíc do sledovacích systémů, se tak nakonec museli více méně smířit s faktem, že ke ztrátám docházet bude. Vynalézavost zlodějů byla vždy o krok napřed.
Krádež je od určité částky trestný čin, a tak v žádném případě neobhajuji takové jednání. Nicméně některé příběhy byly velmi komické. Jak se z příležitostného zlodějíčka litříků stane naftový magnát? Musí se v tomto „řemesle“ náležitě vypracovat. A to se často neobejde bez uklouznutí.
Většina řidičů, kteří naftu kradou, protože zdaleka ne všichni to dělají, si odtáčí několik litrů do pet flašky při tankování. Flašky pak vozí v kabině do doby, než se vrátí na základnu a pod stínem noci je pak přemístí do svých osobních aut. Takto všichni začínají a nakradená nafta tímto způsobem jim pokryje spotřebu nutnou k dopravování se z práce a do práce. Řidiči málokdy pracují v místě bydliště. A pokud by u takového ujídání po kouskách zůstali, mohli by se s tím nakonec smířit i majitelé dopravních firem. Investice do nákladných sledovacích systémů a provoz s nimi spojený, je vyjde mnohem dráž, než o kolik přijdou tímto nevysloveným benefitem.
Risk je zisk, ale někdy to nevyjde. A tak jednoho dne se stalo, že si řidič ulil několik lahví žlutého moku a lahve s naftou umístil do úložného boxu pod postelí v kabině. Jedna byla ale špatně uzavřena. Za to jistě mohlo vzrušení, které zlodějíček při odtáčení paliva prožíval. Lahev se vlivem zákona schválnosti za jízdy povalila a obsah se vylil do kabiny. Ti, kdo si už někdy přičichli k naftě vědí, že jakmile se tato zákeřná tekutina do něčeho vsákne, odér už z toho nikdy nikdo nedostane. A v kabině kamionu je tisíc a jedna možností, kam všude může natéct a zůstat. Benzín a vodka časem vyprchají, ale nafta ne. „Zkusil to, dostali ho.“ z filmu Dannyho parťáci.
Druhý řidič měl smůlu už při odčerpávání během tankování. U vedlejšího stojanu stál kamion a jeho řidič ho vyfotil, jak tankuje mimo nádrže i do předem připravených a vedle na zemi vyrovnaných pet flašek. Fotku pak zaslal mailem přímo na firmu. Věděli o něm ještě dřív, než dojel domů. Buď je to smůla nebo karma? Záleží na výkladu. Prostě to zkusil a dostali ho.
S jídlem roste chuť, a tak to brzy přestane zlodějíčkovi stačit. Vzpomene si, že má doma souseda, který mu spí se ženou, když zrovna jezdí truckem, ale naftu potřebuje. Pár petek mu tedy prodá a v tu ránu je z něj začínající naftový magnát. Z petek se stanou kanystry a když už i ty přestanou stačit, domluví si se sousedem rande přímo u čerpací stanice, kde místo kamionu nakrmí sousedův traktor.
Zde ale nastává zlomový okamžik. Jak vysvětlí majiteli firmy, že to jeho auto najednou nějak víc žere? Jedním z řešení je, že se prostě domluví s více řidiči, kteří dělají to samé a náklady na palivo začnou narůstat rovnoměrně více vozidlům. V dopravní firmě se tedy vytvoří jistý druh mafie a už jde o formu organizovaného zločinu. Nově příchozí řidič je upozorněn, že spotřebu bude mít takovou, jako mají všichni ostatní ve skupině. Kdyby začal mít kamion s novým řidičem najednou o několik litrů menší spotřebu, celá bublina by rychle splaskla. Metody, kterými si skupinka vynutí poslušnost u nového kolegy mohou být drsné.
Organizované krádeže nafty ve skupině lidí jsou poměrně vzácné. Výjimkou dnes ale nejsou solitéři, kteří dojí firemní tankovací karty pro soukromé účely zcela transparentně. A ono to občas chvíli funguje. Jak je možné, že takto nakradou palivo třeba za dvanáct tisíc euro? Nejde o žádnou fikci. Pamatuji dva takové případy v posledních letech. A samozřejmě mnoho ze svého zaměstnání pro firmy zabývající se instalacemi a provozem telematiky, před rokem 2010.
Tito jednotlivci využívají změny trendu ve sledování spotřeby řidiče a hodnocení jeho jízdního stylu. Zatím co dříve se porovnávala čistě fakturace z tankovacích karet, dnes se více hledí na jízdní styl řidiče, který se vyhodnocuje z mnoha parametrů.
Tyto systémy nabízí sami výrobci nákladních vozidel. Volvo má Dynafleet, Mercedes-Benz má Fleetboard a jsou další. Nebo se instalují zařízení externích firem, které umí číst „Can-Bus“ vozidla, což je data linka, po které mezi sebou komunikují elektronické jednotky ve vozidle. Přes nástavbářský modul se některá tato data mohou stahovat v reálném čase externě instalovanou jednotkou a přenášet do PC aplikace, kde se vyhodnocují.
Řidič je tedy hodnocen nejen za spotřebu, ale za celý jízdní styl. Aspektů, které jej tvoří je mnoho a dostaneme se k nim snad v dalším článku. Důležité je, že všechny tyto systémy umí snímat palivo, které reálně proteče vstřikovačem. I zde je nějaká odchylka od reality, ale poměrně malá. Majitel firmy tedy vidí, že jeho auto jezdí za 24 litrů na sto kilometrů. Je spokojený.
Háček je v tom, že někdy už se tolik nehledí na to ověřování reálné fakturace. Auto jede za 24 litrů, to je stále faktem. Ale řidič tankuje mnohem více litrů, které autem už neprojdou. Spotřeba podle fakturace bude vždy větší.
Naftu odebírá kromě motoru i přídavné nezávislé topení. A není to málo. Tuto spotřebu nelze uspokojivě měřit. Musí se s ní počítat ve vyhodnocování zimního provozu a lze ji vyhodnotit statisticky. Naftové chladící agregáty také spotřebovávají palivo. Vše i to topení lze monitorovat externími přístroji. Cena takové multiinstalace může vyjít i na sto tisíc na jedno vozidlo a paušální poplatky za provoz softwaru a GSM komunikace nejsou také ničím zanedbatelným. Velkým firmám se to může vyplatit, kdežto menší firma je zcela v rukou svých řidičů.
Jde o to, že sledovací hardware a software není jen od toho, aby špicloval řidiče při krádežích nafty. Obsahuje komunikaci mezi vozidlem a dispečinkem, vzdálené stahování tachografu, karty řidiče apod. Jsou firmy, které toto dotáhly téměř k děsivé dokonalosti. Na skle mají kameru, která snímá výhled řidiče a odesílá data dispečinku. Sensory na dveřích trucku i návěsu napráší jakýkoliv řidičův pohyb.
Firmy si na jednu stranu chrání svůj majetek a na druhou stranu likvidují romantiku tohoto řemesla. Nakonec je to tak se vším kolem nás.
Sběratelství nafty ale není zdaleka jen fenoménem řidičů. Mechanici v jistém podniku autobusové dopravy si také našli způsob k přilepšení a každý autobus odjížděl z údržby o několik litrů paliva lehčí, třeba že byly všude instalované kamery. Tedy všude, kromě servisní jámy, na kterou bus najíždí při prohlídce a výměně olejů. Na hadici přívodu paliva do nádrže, kde se vrací nespálená nafta, stačilo nainstalovat kohout. Ten už tam zůstal a stačilo si jen natočit do petky jako pivo z pípy při každé servisní prohlídce. Trik s kohoutem je zřejmě starý a dědí se po generace zaměstnanců. A z takových věcí se časem stávají legendy.
Mám v závěru říci, abyste nekradli naftu? Nejsem soudce ani vyšetřovatel. Chtěl jsem se podělit o zajímavé téma. Dnes vás za několik uzmutých flašek s naftou asi z práce nevyhodí. Řidičů je málo a tolerance vůči nim je na vrcholu existenčních možností firem.
Na druhou stranu se už ale nikdy nezbavíte nálepky zloděje nafty a pokles důvěry ve vás se promítne i do dalších aspektů vaší práce. Najednou se může stát, že začnete dostávat méně lukrativní zakázky a výhody, na které jste si ve firmě rychle zvykli a přijali je za samozřejmost, začnou mizet.
Stojí těch pár litrů za to? Není lepší si budovat pověst schopného a pracovitého člověka, kterému lze ledacos svěřit do rukou? Nebo je lepší mít ruce stále umazané od nafty, chvíli jezdit do práce zadarmo a čekat kdy to praskne? Volba je na každém.
