Článek
Ve svých třinácti letech jsem u své babičky a dědy, kteří měli letní sídlo na vesnické usedlosti ve středočeském kraji, jezdíval na kole k nedaleké silnici č. 18. Tehdy celkem frekventovaná spojka mezi městy Votice a Sedlčany. Psal se rok 1998 a já jsem řidiče kamionů bezmezně obdivoval.
Vzal jsem tehdy do ruky svůj stařičký foťák, který jsem dostal od rodičů ke svým osmým narozeninám v roce 1994. Stoupl jsem si k staré autobusové zastávce u odbočky na Minartice a číhal. Občas jsem sebou vzal i své kamarády z vesnice. Ti z toho měli hlavně srandu. Pro mě to místo ale bylo posvátné.
Letní páteční odpoledne bylo plné kamionů. Liazky, Dafy, občas nějaké Volvo. Na všechny jsem mával a pak je vyfotil. Jako městské dítě jsem mohl jít kamkoliv do zrovna vyrůstajících průmyslových a komerčních zón kolem Prahy a vyfotit spousty kamionů. Ale zde na vesnici to bylo něco jiného. Kolem byla příroda a letní odpolední tetelící se vzduch. Už z dálky bylo slyšet, jak mocné stroje podřazují do kopce a z výfuků se valil dým. Nic pro současné ekology.
Mně však rostl tep raketovou rychlostí. Napětí a vzrušení z čekání na to, co zrovna projede kolem, mě bavilo.
Při pozdějším vyvolání fotografií jsem zjistil, že sem tam na mě někdo z projíždějících řidičů ukazuje přes čelní sklo vztyčený prostředníček. Nebyl jsem tak starý, abych si to spojoval s osobní urážkou. Bylo ale i dost těch, kteří zvedli paži na pozdrav. Moje modla byla Scania T, tedy typ s čumákem, která na této lince pravidelně jezdila. Byla to cisterna s přívěsem a vozili mléko. Tenhle řidič na mě blikal, troubil a zdravil zcela pravidelně. Vidět tohle auto se v mé mysli rovnalo výhře jackpotu.
V šestnácti jsem nastoupil na školní praxi do MAN servisu v Čestlicích. A spadly mi z očí dětské růžové brýle. To se psal rok 2002. Po letech v branži jsem si uvědomil jednu zásadní věc. Děti mají ten dar vidět skrze vnější formy. Mnohokrát jsem se o tom přesvědčil i za svého života ve Švédsku. Děti milují kamiony, mašiny, autobusy a vše, co jezdí, létá a plave. A samozřejmě uctívají ty, kteří tyto věci řídí. Jak je tedy možné, že děti řidiče kamionů milují a dospělí jimi pohrdají?
Z hrdiny póvlem lusknutím prstu.
Děti v dospívání přijmou regule společnosti. A ty, které ne, končí na drogách a chlastu, protože bolest tohoto světa neumí vstřebat. Někdy si říkám, jaké by to bylo vnímat svět dětskýma očima a zachovat si přitom zkušenosti a schopnosti dospělého.
A vtom jsem si uvědomil, že někteří řidiči přesně tento sen žijí. Kamion je jim drogou, láskou i prokletím. Mohli by dělat něco jiného a být v tom nadmíru úspěšní. Prostě ale nechtějí. Žijí svůj sen. Anebo je pro ně většinová společnost tolik složitá a nepochopitelná, že dávají přednost životu v ústraní a na cestách. Samota je očišťující. Mnoho z řidičů takto žije spíš nevědomě. Možná vnímají, že dnešní společnost klade na člověka obrovskou nálož požadavků. Sám to znám, protože právě na těch cestách s truckem jsem si vyčistil mysl a přijal sám sebe. O tom však jsou spíše mé minulé články.
Od revoluce v roce 1989 profese řidiče postupně degradovala. V devadesátých letech se moci chopili soukromníci, kteří zprivatizovali kdysi státní majetek a založili firmy. Mluvím samozřejmě obecně. Jsou i firmy, které začínaly od nuly a vypracovaly se. Řidiči se ale začali neskutečně ždímat.
Zájem o tuto profesi přirozeně klesal. A ze všech sfér už víme, že když klesá zájem, snižují se podmínky pro kvalifikaci. A to mělo za následek přijímání všeho možného druhu osobností. A především v tom negativním smyslu.
Lidé, kteří měli schopnosti pro nekvalifikovanou práci, začali jezdit kamionem. Technologie jim hrála do karet a zničení této profese urychlila. Navigace, zavedení automaticky řazených převodovek. Arzenál lidí v kanceláři, kteří řidičům říkají, co mají a co nemají dělat. Dnes jim téměř utírají zadek. A když se řidič dostane do potíží, zavolá se asistentce a řidič nemusí hnout ani prstem. Taková je dnešní realita. Statisíce létají komínem za řešení situací, které by si řidič před dvaceti lety dokázal buď vyřešit sám anebo by předešel jejich vzniku. Zde se se mnou bude spousta lidí přít, ale velmi dobře vím, o čem mluvím.
Už od začátku byl systém nastaven tak, aby tzv. „kulatá lopata“ přilákala co nejvíce zájemců postrádajících dostatečnou inteligenci a zkušenosti. Takové je totiž snazší ždímat. A jak začala česká společnost bohatnout, práce řidiče dostávala pomalu tuto nálepku. Už to nebyl profík a dobrodruh, který zvládne každou situaci ve světě, kde ještě tolik nevládla technologie. Teď už se optimální řidič vyprofiloval do prosťáčka, který hlavně drží hubu a krok. Je řízen na dálku a žádná velká rozhodovací schopnost se od něj nepožaduje. A tak s řidiči začali všichni jednat. A ne pouze zaměstnavatelé. I zákazníci, skladníci a veškerý pomocný personál. Řidič kamionu je prostě póvl. Nakonec to byli i řidiči kamionů sami, kdo si vymysleli ono hanlivé pojmenování své profese, zmíněné výše. V rádiu ho slyším v hlasových zprávách od posluchačů každý den.
Po platové stránce tomuto vývoji přispělo zavedení nízkého základu mzdy. Toto přitáhlo ještě více ztroskotaných existencí s dluhy a exekucemi. Mluvím samozřejmě obecně. Sám jsem od tohoto stavu neměl v jisté životní etapě daleko. Na mysli mám notorické dlužníky. Kamion však zachránil spoustu chlapů, kteří se dostali do potíží, ale nehodlali v nich zůstat, natož je dál rozšiřovat. Jsem jedním z nich.
Dnešní plat řidiče tvoří relativně nízký daňový základ. Ten mohu určit na dvacet až dvacet pět tisíc korun. Neberte mě však zcela za slovo. Nejsem expertem na platy řidičů. Druhou složku tvoří diety a třetí případně nenárokový bonus za efektivitu a jízdní styl, který vede k nižším nákladům na provoz kamionu.
A zde je ten zásadní problém. Lidé, kteří mají exekuce, odvedou věřiteli procenta pouze ze základu. Sami potom žijí z diet, které v reálu tvoří vyšší částku, než je jejich čistý základ. A na tyto peníze jim stát šáhnout nemůže. I alimenty jsou na tuto sumu krátké. Není divu, že se kulatá lopata stala přístavem tohoto typu člověka. Jinak by pravděpodobně skončili pod mostem. A spousta „bezdomovců“ skutečně kamionem jezdí. Potkal jsem jich desítky. Toto nomádství není vždy pouze dobrovolná volba životního stylu.
A od těchto lidí nemůžete čekat, že si poradí v každé situaci nebo budou oporou ostatním. Naštěstí jsou v branži stále profíci, které byste opravdu chtěli potkat v případě nehody, aby vás vytáhli z auta nebo v případě poruchy, vám pomohli vyměnit kolo nebo vás odvezli k nejbližší pomoci, když máte nějaký problém na cestě. Takovými lidmi totiž vždy řidiči kamionů byli.
Já jsem takové potkal ještě za svého života ve Švédsku. To byli opravdoví dobrodruzi a pobývat s nimi u jednoho ohně byla skutečná škola života. Další články však nebudou jen o těchto lidech, ale hlavně o těch, kteří nás denně na silnicích ohrožují. A také o těch, kteří ohrožují výdělek a někdy i existenci celé firmy, stejně jako jsem takovým koncem prošel bohužel právě ve Švédsku.
Z kabiny kamionu je krásný pohled na svět. Romantika jde však stranou. V Evropě už dávno není. Už to není ta úchvatná desková hra „Kamionem po Evropě“. A je to škoda, protože kdyby se této profesi vrátila zašlá sláva, byla by nákladní doprava mnohem efektivnější. Dělali by to lidé, kteří to opravdu dělat chtějí. Že by celý obchodní systém zkolaboval, říkáte? Zřejmě ano. Potřebujeme ale ke šťastnému životu tolik konzumu, tolik věcí? Možná téma na jiný typ úvahy.
