Roadtrip na střechu Evropy: Lotyšsko, země čápů

Pobaltí bych specifikoval jedním slovem, „malebné“. Projíždíme po hrázi přes řeku Daugavu, která protéká Rigou a vlévá se zde do Baltského moře. Silnice po hrázi je součástí obchvatu města. Nemáme ani pocit, že bychom se v těsné blízkosti něčeho takového nacházeli. Provoz zde není. O několik kilometrů dál stavíme na čurací pauzu u lesa, ze které už neodjíždíme. Ve chvíli se nad námi stahují mračna a spouští se prudký liják, jaký jsem ještě nezažil ani ve Švédsku. Připadám si jako v tropech. Jen sedíme v autě, ze kterého není rázem vidět nic, včetně stromů lemujících parkoviště. „Pobaltské tropy“. Vysoké borovice a rovinatá krajina jen dokreslují celé panorama. Ze všeho je cítit vláha a hojnost.

Po půl hodině déšť ustává stejně rychle jako přišel a tmavé mraky se valí od moře dál na východ. Slunce hned vše prosvěcuje a bílé mraky plují vysoko na nebi. Dešťové mraky byly tak těžké, že se sotva převalovaly přes vrcholky stromů. Pozorujeme, že na nebi plují v několika vrstvách. To způsobuje neskutečný barevný kontrast. Les voní a po celé zemi tečou lesknoucí se pramínky vody. Jsme na cestě už téměř dvacet dva hodin a tento dar z nebe přišel jako velká vzpruha.

O několik kilometrů dál opouštíme silnici a polní cesta nás vede k pobřeží. Po dvaceti minutách jízdy přijíždíme do kempu Krimalnieki. Zde strávíme druhou noc naší cesty. Kemp je poloprázdný a louka poskytuje dostatek prostoru pro postavení stanového tábora. Parkuji na louce a předním oknem se nám otevírá ničím nerušený výhled na moře. Nejsou tu žádné hotely, žádné turistické atrakce. Jen pobřeží poseté kempy a volně přístupnými plážemi. Jedno z nejkrásnějších baltských pobřeží.

Kemp jsem vybíral už při plánování cesty, ale záleželo na načasování. Vlastně tu není žádné přehnané zázemí. To nám přesně vyhovuje. Moc toho nepotřebujeme. Koupel v moři, topinka na ohni a co více člověk potřebuje k životu? Na světě je krásně. Dochází mi, jak těžké bude během cestování vychladit plechovky s pivem. Auto ledničku jsme bohužel nekoupili. V osmi lidech by to možná nemělo ani velký efekt. Během dalších přesunu budu nad tímto problémem koumat a jistě něco vymyslím. Dnes je však pivko lehce napěněné.

Lotyšsko je zemí čápů. Další ráno nás zastihuje na cestě vnitrozemím k estonské hranici ve městě Valka. Hnízda těchto velkých opeřenců jsou téměř všude. Komíny fabrik, kterých je zde pomálu, ale i komíny obytných domů. Přítomnost lidí, obydlích pod nimi, jim zřejmě nevadí. Rád bych věděl, co se s hnízdy děje, když přichází topná sezóna. Pravděpodobně se přemisťují na telefonní sloupy, kde je hnízd také mnoho. Zadek auta si krátí cestu počítáním čapích hnízd. Za cestu do Valky napočítali přes sto kousků.

Paní učitelka Bonaventurová z přírodopisu základní školy by měla radost. Projíždíme osamělou krajinou, kde je jen řídké osídlení. A já si vzpomínám na hodiny přírodopisu, kdy nám pouštěla audio nahrávky rozhlasových pořadů o sledování migrujících čápů z Čech do severní Afriky. Čápi byli její vášní. A zajímavé je, že právě tyto hodiny poslechu se mi zapsaly do paměti místo nekonečných zápisků do sešitu, které jsem obvykle zapoměl hned krátce po zkoušce. Povídání o čápech mám ale v paměti navždy. Dokonce si vzpomínám i na jména těch sledovaných. Jeden čáp byl Kryštof a druhý Kristýna.

V hraničním městě Valka je místo, které na mě velmi zapůsobilo. Jde o hřbitov padlých vojáků ve válce za nezávislost. Zvláštní je, že jeho velká část je v jehličnatém lese. Není obehnán žádnou zdí. Jeho hranici tvoří samotné smrky a borovice. Loučíme se s Lotyšskem a přejíždíme po sotva rozpoznatelné hranici do Estonska.