Rok 2007, moje první cesta za prací do Švédska

Předvánoční večery roku 2006 jsem často trávil bezcílným sjížděním internetové mapy Švédska. Ve svých 21 letech jsem ještě bydlel s rodiči a měl už dvouletou pracovní zkušenost ze servisu nákladních automobilů. Touha odjet za poznáním do cizí země nebyla u mě ničím novým a přechodným. Objevila se už dlouho před ukončením odborného učiliště v Praze.

Je až zarážející, jak nepatrné události často změní člověku celý život. Občas jsem na mapě největší skandinávské země objevil servis. Obvykle u něj byl i emailový kontakt. Jako už mnohokrát před tím, příkazy kopírovat, vložit a přidat CV. Dělal jsem to už téměř mechanicky a bez nějaké větší emotivní angažovanosti.

Švédští zaměstnavatelé mívali zákonnou povinnost odpovědět na písemné poptávky po zaměstnání. To ale neplatilo pro emaily. Takže nikdy nikdo neodpověděl. Je možné, že moje emaily končívaly pravidelně někde ve spamu. A popravdě jsem tomu věřil tak málo, že opravdový dopis jsem poslal všeho všudy jednou, a i tak neodpověděli.

Toho dne jsem jako vždycky rozeslal pár poptávek a šel s kamarády na pivko, zahrát šipky nebo něco podobného. Po návratu domů jsem otevřel poštu s takovým tím pocitem napětí, jako když kontrolujete vsazený ticket. Pravděpodobnost, že vyhrajete jackpot, je prakticky nulová, ale v ten jeden okamžik existuje naděje. A ona tam byla. Odpověď přišla. Tehdy jsem snad poprvé zakusil strach z úspěchu. Co když to vyjde? Jak zvláštní je, že tyto skryté pocity, kterých si obvykle nejsme přímo vědomi, umí najednou vytrysknout na povrch vědomí. Jak moc jimi podkopáváme svá vynaložená úsilí, mi došlo až po letech.

Švédové mě pozvali na pohovor na začátek ledna. A protože hledali dva mechaniky, oslovil jsem bývalého spolužáka ze školy, který tou dobou neměl příliš perspektivní zaměstnání.

Tak se stalo, že první týden v lednu roku 2007 jsme letěli ranním letadlem do Kodaně. Letenka, ubytování na dva dny, pohovor, prohlídka města, a to vše na náklady firmy sídlící v jižním Švédsku. Připadali jsme si najednou tak důležití. Dvě mladá česká ucha na cestách.

Na letišti v Kodani nás čekal manažer servisu Anders, který nás převezl přes Öresundský most a pozval na oběd. Odpoledne už jsme seděli v kanceláři servisu nákladních automobilů DAF ve švédském Markarydu.

Přijetí servisu bylo naprosto vřelé, až podezřele dokonalé. V „PDI“ hale, kde se připravují nové náklaďáky k prodeji, jsme strávili hodně času, protože i to byla moje převažující pracovní náplň v Čechách. Pro Jirku to musel být také dramatický zážitek, protože neměl zkušenost s opravami náklaďáků ani neuměl žádný jazyk. Aniž bych si to tehdy uvědomoval, bylo to vše na mně. On tam sám beze mě nepojede a pojedu já bez něj?

Švédština „ze Shreka“ přišla vhod. Švédové dabují jen velmi málo filmů. Většina zůstává v originále. Přes internet jsem si tehdy, dnes již téměř ilegálním způsobem, dopomohl ke švédsky namluvenému Shrekovi. Pouštěl jsem a okoukával, a tak stále dokola několikrát týdně. Na výuku švédštiny jsem neměl peníze a kvůli tehdy brutálním pracovním směnám ani čas.

Na vedení servisu jsme ale udělali dojem a rozloučení proběhlo o dva dny později ve slibném duchu. Na letiště nás vezl fakturant Ville. Byl to usměvavý a trochu potrhlý chlapík. Poslední jeho slova před naším odletem zněla, ať se nebojíme, že se postará, aby nám to u nich dopadlo.

Už samotná cesta letadlem tam i zpět byl pro mě nový zážitek. Do té doby jsem neletěl a co vím, tak George také ne. Večer před odletem do Švédska byl celkem dramatický, protože Švédsko se potýkalo s dopady bouře a Öresundský most byl toho dne pro osobní dopravu uzavřen.

Zatímco v Praze bylo deset stupňů nad nulou a jasná obloha, směrem ke Kodani jsme se řítili do temna. Při přiblížení na přistání jsem byl zelenej a měl jsem dost silné pochybnosti, zda to přežijeme. Turbo vrtulovým Havillandem, kde bylo sezení jako v autobusu, tedy dvě sedadla, ulička a vedle další dvě, to házelo ze strany na stranu. Z podvozku se ozývaly rány a Jirku nenapadlo říct nic lepšího, než že to zní, jako by dole v zavazadlovém prostoru souložili medvědi. Všichni seděli mlčíc a jen my dva jsme dostali záchvat smíchu. Jak trefné tvrzení. Runway jsme uviděli až v momentě, kdy to s érem o ní fláklo.

Krásný zážitek to byl. Zpět jsme letěli proudovým letadlem, a to bylo zcela o něčem jiném. Tam jsem jednoho stevarda podezříval, že je to maskovaný terorista a co nevidět ze svého vozíku s občerstvením vytáhne zbraně a výbušniny. Trochu odpovídal profilu a přeci jen, jedenácté září nebylo ještě tehdy tak dávné a zcela zapomenuté.

Aniž bychom si to uvědomovali, odstartovali jsme ten den radikální změnu našich životů a čekalo nás velké rozhodnutí a hodně zařizování. Už v letadle jsme se bavili o tom, jak bychom do Švédska jeli, kdyby nás přijali. Měl jsem rozpočet, sotva osm tisíc a půlku z toho padne na naftu a trajekt. Vydrží těch 1300 kilometrů moje Toyota Corolla z roku 1991?

Náš tehdejší minimalistický život i rozpočet je mi nyní v současnosti inspirací. Tehdy nám nedostatek peněz nebránil dělat velké věci. Je to věkem nebo jsme postupně zabředli do potřeby jistoty ve všem? Není to nakonec to lpění na jistotě, co člověku ubírá přísunu opravdu skvělých zážitků v životě?

Do tří dnů po našem návratu přišlo ze Švédska rozhodnutí. Máme práci, byt a zbývá nám jen dopravit se do Švédska v obstarožním autě a vydržet tam se zásobami do první výplaty. Svět se nám otevírá a je na nás, jak se otevřeme my jemu.

Růžové brýle a mladická naivita už brzy spadnou ze svého usazení. Ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Teď jsme rozjeli velkou věc, vlastně tu největší v našich dosavadních životech.

Kdybych tenkrát věděl, že v příštích osmi letech strávím v Čechách jen krátkou dobu a že jednou budu po Švédsku jezdit s kamionem, asi bych se zbláznil nebo si ťukal na čelo. Jaký jiný důkaz člověk potřebuje k procitnutí, že život není o jistotě ale o tvoření?

Dnes je můj zpětný pohled sahající 17 let zpátky dostatečným důkazem, že člověk je zde na světě, aby snil a sny následně realizoval a opět snil a opět sny realizoval. Budiž vám všem mé krátké vyprávění povzbuzením na cestě životem snů a tvorby.