Truckerem ve Švédsku - Bouře nad Öresundem

Vzpomínek na minulost bylo pro zatím dost. Jsem zpět ve svém starém modrém Volvu, které sjelo, se vší slávou, z výrobní linky někdy v roce 1998. Daniel, Petra a Max, všichni jsou pryč. Je pryč i servis v Ljungbyhedu, ve kterém jsem dva roky pracoval. I všechny ty krásné kamiony, se kterými jsem jezdil, jsou nenávratně pryč.

Vše, co nyní mám, je tahle stará mašina. A Sergej, který jezdí v té druhé staré škatuli a firma, která balancuje někde mezi životem a smrtí. Možná, že se zpět do minulosti ještě někdy vrátím. Teď se ale odehrává jiný příběh. Končí zima a já se držím zuby nehty toho, co mi po tom velkém třesku ještě zůstalo.

A nemám si na co stěžovat. Před několika měsíci jsem dostal tvrdou životní lekci a dnes si užívám každý okamžik a každý nový den, jako by měl být tím posledním.

Jedu z Älmhultu s návěsem plným zboží z Ikey. Plán je takový, že bych dnes měl přejet Öresundský most do Dánska a pokračovat přes další velký most přes průliv Kattegat až do dánského Odense. Zítra ve tři hodiny ráno tam mám termínovanou vykládku. To je jediná nevýhoda tohoto byznysu. Ráno mě personál vzbudí zaklepáním na kabinu, že je vykládací rampa volná. Polonahý a rozespalý nacouvám k rampě, otevřu vrata návěsu a přirazím zadek k plošině. Zadek návěsu, ne svůj. Aby nedošlo k mýlce.

Asi dvě hodiny se pak semnou kabina třese a houpe, jak dovnitř a ven návěsu zajíždí vysokozdvižné vozíky a vykládají zboží, které je v návěsu poskládáno na centimetry přesně. Je málo firem, které ovládají logistiku na takové úrovni jako právě Ikea. Ač si rád nakládám návěs sám, zde jsem rád, že to dělat nemusím. Strávil bych na tom několik dní. Mají na to vytvořenou metodiku. V pět hodin ráno dostanu pokyn, abych odjel od rampy a mohu v klidu dokončit noční pauzu v nějaké boční ulici. Ale to už se město probouzí a bývá těžké znovu usnout.

Je to vyložený teror, protože spánek by se u této profese mohl vyvažovat zlatem. Vzpomínám si na kapitolu audio knihy „Moc přítomného okamžiku“, kde se autor zmiňuje, že spánek je pro tělo mnohem důležitější než strava. Musím mu dát za pravdu. Bez jídla lze vydržet mnoho dní, ale spát se musí. Jinak tělo i mysl začnou bláznit. A blázna za volantem 40 ti tunové soupravy snad nikdo nechce.

Svištím na Helsingborg, kde se připojuji na dálnici E6, vedoucí přímo do Malmö. Počasí se mi už dlouho nelíbí. Nahoře u Älmhultu trochu sněžilo, ale tady jde teplota vysoko nad nulu a spouští se déšť. Začíná dost foukat boční vítr. S kamionem to dost hází do strany.

Modlím se, ať mě to nezastihne na mostě. Sleduji mobil. Měli by mi poslat sms s výstrahou, když vítr zesílí natolik, že most uzavřou. Na obchvatu kolem Malmö chytám do okna listí a malé větvičky. Poslední šance zastavit na benzínce, ale už z dálky vidím, že ji „srabíci“ beznadějně okupují a nevejde se tam už ani centimetr. Nedá se nic dělat, jedeme na most. Míjím poslední sjezd a nasazuji si rukavice s protiskluzovým úchopem. Jeden z dalších triků, který jsem tu pochytil. Jak se mi na mostě začnou potit ruce, nebudu schopný držet volant opravdu pevně. Až se soupravou vítr začne skutečně cvičit, budou mi oba průjezdné pruhy malé. Zrádné jsou hlavně ty dva obrovské pilíře uprostřed mostu. Ty tvoří jakousi závětrnou kapsu, kde při průjezdu na vteřinu povolí tlak bočního větru. Kamion se vyrovná, ale v zápětí do něj udeří vítr vší silou znovu. Nejednou už jsem se ocitl v druhém jízdním pruhu, aniž bych do něj měl zájem přejet. Vítr mě tam prostě poslal. V tu chvíli je třeba držet volant opravdu pevně. Moje vychytralá fantazie mi vždycky předhodí scénku z filmu „Konvoj“, kde padá Kačer i se svým „Mackem“ z mostu do řeky. Samozřejmě, že já bych to měl lehčí o tu kulometnou palbu z druhé strany. Alespoň co vím, tak Dánové na Švédy obvykle nestřílí.

Na tomto mostě se také jednou našla mrtvola. A představte si, že jedna její půlka ležela na švédské straně, zatím co druhá půlka těla na dánské. A proto případ vyšetřovala švédská vyšetřovatelka spolu s dánským kolegou. To je ovšem krimi seriál „Bron“, ve kterém si tento most zahrál svoji roli.

Vzpomínám si na svoji první cestu přes most. Bylo to v lednu 2007, na sedačce spolujezdce osobního auta. Tehdy jsme s kamarádem letěli do Švédska na pracovní pohovor a manažer servisu nás vyzvedával v Kodani na letišti. Nejen, že to byla moje první návštěva Švédska, ale také můj první let letadlem. Bylo mi dvacet jedna let a letěli jsme jako jeden z prvních letů po hurikánu, který zdecimoval část švédského jihu. Přistání v Kodani ve vrtulovém Havillandu Švédských aerolinií bylo opravdovým zážitkem.

Manažer Anders mezi tím, co jsme překračovali z Dánska do Švédska, vyprávěl o historii mostu. S úsměvem zmiňoval onen fakt, že po otevření mostu jezdilo hodně Dánů pracovat do bohatšího Švédska, zatímco dnes je to přesně obráceně. Švédové jezdí pracovat do bohatšího Dánska. Stálý příjem mostu také tvoří přeshraniční pracovníci. Nejčastěji Dánové, kteří bydlí v levnějším Švédsku a pracují v Kodani. Öresund je takový makro region. Obě země spojuje vlakové spojení, které je vedeno tubusem mostu a na uměle vybudovaném ostrově je svedeno do tunelu. Stanice je přímo pod letištěm Kastrup v Kodani.

Vlakem se odtud lze pohodlně dostat až daleko za hranice Öresundu i do vnitrozemí Dánska. Jezdí zde speciální vlaky, kterým jsem dal pro tvar jejich předku přezdívku „zásuvka“. Umí se napájet jak z dánské, tak ze švédské sítě, mezi nimiž jsou určité rozdíly. Jedna linka jezdila dokonce i přes Dánsko trajektem do Německa. Na druhé straně průlivu se s tímto vlakem lze dostat až do Göteborgu, což je výlet, který jsem také absolvoval. Zásuvky zde dosahují rychlosti až 170 kilometrů v hodině.

Öresund je takový stát v několika státech. A není to jen kvůli ekonomickým výhodám. Jižní Švédsko – Skåne, patřilo historicky k Dánsku. A mnoho zdejších obyvatel stále k Dánsku inklinuje. Hlavním městem Öresundu je Kodaň na dánské straně a Malmö na švédské. Dánské letiště Kastrup je největší v severní Evropě. Na švédské straně je pak několik přístavů, které spojují „starý“ kontinent. Nejvytíženější je kromě Malmö Trelleborg a Ystad. Do Dánska se lze mimo jiné pohodlně dostat přibližně třiceti minutovým trajektem spojující švédský Helsingborg a dánský Helsingör. To je moje častá zpátečka do Švédska na cestě z dánských ostrovů.

Před platebními branami na most je fronta. Pozoruji, že karavany na most vůbec nepouští. Tak to už něco znamená. Přede mnou je kamion s chladícím návěsem. Na zadních dveřích se směje obrovská natisknutá hlava prasátka. Vítr s ním houpe ze strany na stranu. Ono se ale jen stále stejně usmívá.

Tohle jsem nikdy nechápal. Člověk je masožravý tvor. Musíme ale skutečně zastírat realitu falší? Prasátka, respektive jejich části v mrazícím návěsu, mají málo důvodů se usmívat na své jedlíky. Na chvíli jsem se zamyslel. Cokoliv, jen nemyslet na ten most. Klidně pojedu za smějícím se vepříkem, jen ať už tu závoru otevřou a pustí nás na steč.

Maso se vozí z Dánska do Švédska. Vepřové kýty tedy jistě vyložil někde tady. Co asi veze zpět do Dánska? Odtud leda tak toaletní papír nebo pelety. Zaměstnávám mysl co nejvíc, jako dítě, které si v čekárně u zubaře prohlíží obrázky na stěně, které ho mají jaksi uklidnit před tím, co ho čeká v ordinaci.

Čas se vleče a fronta se nehýbe. Vítr semnou cloumá. Připadám si jako na pouťové atrakci. Avšak cukrovou vatu nikdo nenese. Jestli veze toaletní papír, tak ten mu svou vahou moc stability na mostě nepřinese, opět uvažuji. S tou Ikeou mám o dost lepší šance než on. Nepomáhá to. Už chci na to šlápnout a mít ten přejezd za sebou.

A vepřík se najednou hýbe. Jede rovnou přes závory. Řadím kvalt a také se rozjíždím. Konečně. Ale závora přede mnou padá a já jen koukám, jak se mi vepřík vzdaluje a mizí v mlze čehosi, co sem proudí od moře. Na světle svítí červená a závora se nezvedá. Aha, zřejmě nám dávají rozestupy, abychom se někde na mostě nesťukli. Škoda, říkám si. Mohl jsem se nalepit na prasátko a nechat se pěkně vést.

V následujícím momentě ale vím, proč se závora nezvedá. Z leva se rychle od moře blíží vysoká bílá stěna a prudce ubývá světla. Vidím, jak to karavany vedle otáčí po větru, aby je to nechytlo bokem a nepřevrátilo. V momentě do kabiny udeří mohutný náraz, jenž obsahuje vodu, vítr a kroupy. Přísavka, která mi drží boční okno nahoře se nárazem odmrštila a praštila mě při svém spanilém letu do hlavy. Okno trochu povoluje a do kabiny mi proudí studený mořský vzduch nasáklý puchem řas. Beru za kličku od okna a snažím se ho vytáhnout zpět nahoru.

V momentě mi to došlo. Ten vepřík byl poslední kamion, který branou na most projel. Nevím, jestli mu to štěstí zcela závidím. Do kamionu to mlátí hlava nehlava. Podél pravé strany mého návěsu se schovaly tři karavany. Věřím, že by je ten vítr jinak odnesl pryč. Bůh žehnej Ikee. To zboží, co vezu, má minimálně osmnáct tun. Návěs se sice houpe na měchách a zuřivě naklání, ale věřím, že váha nákladu ho udrží na místě.

Není vidět na dva metry ven. Jen prudký vodní sloup, pumpovaný mocnými poryvy se snaží dostat do mojí kabiny. Brány i světelná signalizace zmizely zcela z dohledu. Začínám si to užívat. Je jasné, že v tomhle se závora na most jen tak neotevře. Co mohu dělat? Jen čekat a doufat, že se moře zase brzy vrátí do svého prostoru. Ale i kdyby ne, mám tu vše, co potřebuji. Zapnu kávovar. Je čas si hodit nohy na palubku a nechat se houpat.

Uvědomuji si tu nádhernou a nezkrotnou sílu. Moře je ženská bohyně a předvádí nám jeden ze svých vášnivých břišních tanců. Ano, moře je žena. A my jsme plavci, jak pravil pan Menzel v kultovním seriálu „Hospoda“. Tam poté někdo dodával, že občas i neplavci. I s tím musím souhlasit. Často se topíme, jak myši. I já už jsem se několikrát utopil. Ale co mám dělat, když mám tuhle neposednou povahu, kterou lákají dálky a co chce objevovat svět?

Ve zpětném zrcátku vidím modré majáky. Vítr trochu polevuje na své síle, ale stále je to obrovská smršť. Je mi jasné, co se bude dít. Signalizují mi, že zamnou už nic nestojí a bude se couvat na nouzový sjezd z dálnice zpět do Malmö. Vypadá to, že to nebude jen náhlá přeháňka.

Karavany po mé pravici couvají spolu semnou. Jakmile zastavuji, abych se lépe rozhlédl, kam vlastně couvám, stojí také. Jak pokračuji v couvání, ihned couvají spolu semnou. Jaké krásné synchronizované couvání. Neodvažují se opustit závětří vytvořené stěnou mého návěsu. Připadám si důležitý. Takový pevný hrad, u jehož hradeb se choulí zranitelní poddaní. Ale to bude trvat jen chvilku. Jen co zas vykoukne sluníčko, budou mě opět s radostí dusit na dálnicích svým luxováním. To je takový neobratný výraz pro karavan, který nejede ani osmdesát, ani devadesát. Jede prostě tak, že mě chvíli zpomaluje a pak zrychluje, že se nedá předjet. Takové stádní luxovací chování těchto tvorů na silnicích.

Točím doprava kolem technické budovy, kde sídlí dispečink provozu mostu. Za ní je úzký sjezd, kterým se dostávám až na účelovou komunikaci, vedoucí pryč od mostu. Přede mnou jede auto s majáky. Na křižovatce s hlavní silnicí vedoucí do města uzavírají provoz a nechávají nás odbočit a pokračovat do centra Malmö. Vedu pěknou šňůru, hlavně karavanů.

Ve městě to vypadá, jako kdyby se přehnalo tornádo. Kolem létají odpadky a popelnice. Všude leží popadané větve. Někteří lidé jsou stále venku a snaží se dostat so bezpečí, urputně se držíc zábradlí. Přes naši cestu leží padlý strom. Čekáme asi dvacet minut, než ho hasiči rozřežou na menší klády a průjezd jedním pruhem je umožněn. Stále následuji auto s majáky.

Přemýšlím, kde se mám vlastně upíchnout. Vzpomenu si na přístav, kam jsem jezdil pro návěsy, když fungovala ještě naše stará firma, kde jsem ze začátku pracoval na servisu. Ano, tam jsem přece bral svůj první návěs do Norska. Je tam velké parkoviště. Snad nebude ještě zcela zaplněné.

Je tam relativní klid. Malmö nemá moc dobrou pověst. Ale toto je hlídaný areál a jediné, co mě na něm rozčiluje, jsou toalety. Jistí řidiči z dalekých východních zemí sem přinesli svou kulturu ohledně vyprazdňování se. Použitý papír tedy nedávají do mísy, kterou by krásně spláchli a vše by zmizelo navždy ze světa. Nýbrž ho vystaví všem na odiv do odpadkového koše. Řeknu vám, lepší si zalézt pod návěs a udělat to na pejska než toto.

Jedno z posledních míst je volné. Noc tedy přečkám zde, ve větrem bičované kabině. Alespoň nemusím ve tři ráno vstávat. Pípá mobil a informuje mě, že most byl z důvodu bezpečnosti uzavřen pro veškerý provoz. Dokonce ani vlaky v tubusu mostu nejezdí. Ach ta informační technologie. Vždy o krok vzad.

V pět ráno mě probouzí telefon. Vystřelím šokem z lehátka a praštím se čelem o horní lůžko, jako už mnohokrát. To přece není můj budík. To je zpráva. Kabina se nehýbe, vítr se utišil. Ale já jsem jako po flámu. Celou noc to semnou házelo tam a zpět. A když jsem konečně usnul, najednou mi zvoní telefon, že most do Dánska byl opět otevřen. Velmi rád bych klesnul zpět na to příjemné pohodlné lehátko. Přitulil bych se k opěrce sedačky řidiče. S veškerou láskou bych ji objal a spali bychom.

Ale nejde to. Jakmile vím, že most je průjezdný, musím dojet na vykládku v Odense. Právě svádím vnitřní souboj. To mé vnitřní já by tak potřebovalo spát. Pátá hodina v tuto roční dobu, kdy se rozednívá až se sedmou ranní, je zdrcující.

Dám rychlou kávu a neochotně startuji motor. Dofoukává se vzduch a já v jakémsi limbu řadím kvalt a vyjíždím z řady kamionů. Točím přímo na most. Nad hlavou mám hvězdy a rychle plující mraky, které je sem tam zakrývají. V dáli za průlivem je světélkující Kodaň. Pomalu se přibližuje a světélka mi splývají v jeden slitý obrázek. Vrtím hlavou, abych se probral. Otevírám obě boční okna a pouštím nahlas rádio.

Na chvíli to pomáhá, ale za Kodaní mi hlava opět klimbá a svádím těžký boj s očními víčky. Další kafe si dát už nemůžu, protože už teď cítím srdce až v krku. Tohle je jeden z těch stavů, který sem tam potká každého řidiče. Tělo prostě chce vypnout. A když chce vypnout, vše kolem se podřídí. Jak se na horizontu objevuje slunce, mozek se automaticky nastaví na denní režim. Ten příjem energie je blahodárný. Obrovský světelný kotouč stoupá nad horizont a větrnou bouři nechávám už jen ve zpětném zrcátku, na kterém se ve vycházejícím slunci třpytí kapky. Nabíjím se energií jako slunečnice. Tohle je přicházející jaro. Vše tak nové a čerstvé.

Vnitřně se chvěji radostí, že jsem to zvládnul. Přede mnou je Korsår, moje oblíbené parkoviště před mostem přes „Stora Belt“. Je tu příjemný autohof. Často zde trávím noc a potkávám nejrůznější lidi z branže. Je to hlavní tah Dánskem ze západu na východ do hlavního města a také dál do Švédska.

Mosty samy o sobě ukrývají obrovskou dávku energie. Často zde zastavím a vyrazím večer na procházku k prvním pilířům mostu přes Kattegat. Mosty jsou jakousi symbolikou. Stále v jejich blízkosti cítím silnou energii. Je to energie dálek a změn. Samotná energie čchi je vlastně mostem. Na jedné straně je naše fyzické tělo, jenž vnímáme jako nás. A na druhé straně je naše duchovní tělo, které je naší podstatou. Kdykoliv jsem v blízkosti mostu, vnímám jej jako přechod do jiné dimenze. To se projevuje jakýmsi nedefinovatelným vzrušením. Jako by byl vzduch v blízkosti onoho mostu prostoupen elektrizujícím napětím.

Dnes tady ale nezastavuji. Slunce už vyšlo téměř celé nad obzor a po větrné smršti ani památky. Začíná mi svítit do zpětného zrcátka a všechny ty kapky na něm se zbarvují do neuvěřitelných odstínů. Mám tu takovou malou soukromou duhu.

Motor hezky vrní. Kabina je pěkně umytá. Dokonce mám pocit, že částečně i zevnitř. Auto si nikdy nestěžuje. Jede, ať už se venku chumelí nebo padají trakaře. Rádo se nechává vést. Já a moje staré Volvo jsme takovými tanečníky. Občas to mezi námi zaskřípe. Někdy tam ta velká dvojka nechce skočit. To se celkem pravidelně stává v dánském městě Thisted, kde nakládám margarín zpět do Švédska. Je tam takové prudké stoupání ven z města. Patrně nejprudší kopec v Dánsku. A tam mi ta velká dvojka nechce nikdy skočit. Naštěstí už ty vrtochy svého tahače dobře znám. Vždy ji tam zkusím dostat, ale jakmile se zdráhá, řadím zpět malou řadu a táhnu ten kopec z města malou řadou. Na hoře na rovince už si dá říct a nechá si tam tu velkou dvojku šoupnout. Poskočí jako koník, co vidí ovesné políčko a jede za ním.

Někdy mívám pocit, že to moje auto je jako žena. Ať to zkouším jakkoliv, nehnu s ním. Když jdu silou, dostanu kopanec zpět. Ale když ho nechám a podřídím se jeho vůli, obdaří mě svou nezkrotnou vášní. Jede si a raduje se. Tančí semnou v měsíční záři a oba se koupeme v paprscích zapadajícího slunce. Je mým domovem a společníkem. Bez něj bych byl ničím. Zpětná zrcátka má stejně odstátá od kabiny, jako já uši od hlavy. Co na tom, že má pár let navíc. Někdy opravdu mívám pocit, že je to živá bytost. A často si s ní povídám. Sice odpovídá jen syčením vzduchu, ale někde tam uvnitř duše vím, že neexistuje nic neživé. Vše, co drží pohromadě nějaký tvar, vykazuje určitou úroveň živosti. Jsem za to vnímání nesmírně vděčný.

Naučil jsem se tu milovat zdánlivou nedokonalost. Neukazuje mi stav paliva, plovák v nádrži je zaseknutý. Tak počítám ujeté kilometry od posledního dotankování a občas strčím nějaký klacek do nádrže, abych se ujistil, že ujeté kilometry nelžou. Kam je klacek mokrý, potaď je nafta. A funguje to. Ukazatel stavu paliva vůbec k životu nepotřebuji.

Tempomat občas jde a občas nejde. Ještě jsem nepochopil, proč má výpadky. Ale je třeba se snažit to pochopit? Někdy si na tempomat spokojeně jedu a jindy mi auto dává najevo, že je lepší jet na manuál a dávat pozor, co se děje kolem. Samozřejmě, že je tam nějaký elektrický ne kontakt v páčce voliče tempomatu. Ale to neznamená, že není vše dokonalé. Takhle to momentálně je. Peníze na opravu nejsou. Já si teď také nemohu dovolit zajít ke kadeřníkovi a nechat si ostříhat to háro, jenž se mi tvoří na hlavě. A auto si nemůže dovolit opravu tempomatu. Jsme na tom podobně. Jsme takoví, jací prostě zrovna jsme. A dokud vše běží a kola se točí, není třeba hledat rozpory.

Občas mě zamrzí, že si dnes firmy kupují kamiony na operativní leasingy a po třech letech je vracejí. Z kamionu se stává pouze výrobní prostředek. Tady ve Švédsku ten trend ještě takový není. Zejména malé firmy, jako jsme my, si své koně šlechtí a někdy i hýčkají. Nejsou to výrobní prostředky, nýbrž opravdoví parťáci. Není nic krásnějšího než nablýskaný světýlky osazený kamion, jak sviští po noční dálnici. Chromové nárazníky a světelné rampy. Nádherný airbrush na nejrůznější motivy, které je schopna lidská fantazie vymyslet. Pánové a dámy, tomu se říká vášeň. To je Trucking.

To jsou chvíle, kdy si uvědomuji život samotný a jsem vděčný za tuhle krásnou příležitost zažít něco těžkého, ale stejně tak nádherného a svobodného. Napadá mě, že ten, kdo vkládá do věcí, které dělá vášeň, ten realizuje svůj život.