Článek
Málokterý evropský národ oslavuje příchod léta tak, jako Skandinávci. Švédské léto bývá velmi krátké, ale o to více intenzivní. Z rádia útočí slova „sommar är här“, zakomponovaná snad do všech hudebních stylů. Jedu a točím knoflíkem od rádia, jak divý. Léto je tady, léto přichází, léto vás objímá, dejte polibek létu. Dokonce barevné léto v doom metalové melodii. Vzdávám to. Tahle letní invaze mě spíš dovede k šílenství než invaze komárů. Vždyť je to ale každý rok stejné. A ať už se bráním sebevíc, barevné léto v podání metalové spršky ve mně brzy prolamuje měsíce střádaný led. A chytlavá písnička od Martina Stenmarcka „Sommarbarn“ rozehřívá moje ledové srdíčko úplně. Prostě je léto a nic s tím nenadělám.
Před „Bolagety“, kde se prodává alkohol, stojí dlouhé fronty. Jindy kabonící se strejcové v montérkách, které potkáváte na ulici, září nyní jako sluníčka. Vysedávají u kaváren pod slunečníkem. Baští zákusky a večer to spláchnou jedním pivem bez pěny, ke kterému přikusují želatinové medvídky. Našinec v těchto krajích musí být občas velmi tolerantní.
Tím pravým a neomylným znamením nastávajícího léta je teprve přítomnost karavanů na silnicích. Celé Švédsko se začne přesýpat z jihu na sever a ze severu na jih.
Kempování v karavanech je tady na severu velmi populární a místa na pobřeží Östersjönu, což je švédský výraz pro Baltské moře, se začínají beznadějně plnit. Většina návštěvníků je ze severu země. Tady na jihu je nejvíc láká tzv. švédská riviéra. To je takové místní pojmenování pásu pobřeží mezi městy Ystad na jihu a Sölvesborg na severu. Zejména pláže poblíž města Åhus jsou úchvatné. I já tam mám své tajné místečko, kam v létě často zavítám.
Nádherné divoké písčité pláže, ke kterým vedou pěšinky borovicovými lesy. V létě zde písek doslova pálí do nohou a magické Baltské moře nabízí nádherné ochlazení. Moře je zde relativně mělké a je v něm spousta písečných prahů, kde je voda o poznání teplejší než na jiných místech.
Ve Švédsku je jen málo věcí, které dokážou překážet na cestách tak dobře jako karavany. Jejich řidiči často právě zažívají nejvíce stresující okamžiky svého života. Bydlík se za nimi kolíbá, vlaječky na zadním okně, které vypovídají o navštívených destinacích, naráží jedna do druhé, jak se snaží udržet poskakující soupravu v jízdním pruhu.
Skandinávské léto by ale bez karavanů bylo o dost chudší. Jsou jakýmsi trpkým pomalým lepidlem, které udržují švédský provoz pohromadě.
Při předjíždění na vás občas vykoukne z bočního okénka hlava psa otráveného jízdou, lapajícího po vzduchu nebo mávající ručka dítěte sevřeného v autosedačce. Volantu se křečovitě drží jejich tatík, vrhající pohled plný děsu.
Za to děti nás kamiony mají bezesporu nejradši. Mávají, poskakují v autosedačce a snaží se vyvlíknout z popruhů. Něco tak velkého a hlučného, jako valící se kamion vedle nich, je prostě fascinuje.
Opravdoví mistři mezi karavanisty jsou ale Němci. Patří jim všechna chvála. Mají spěch v povaze a jejich pohodlná cestovní rychlost dalece převyšuje mojí maximální. Jejich dlouhý obytný „schloss“ na kolech drží stopu za silným SUV, které ho táhne jako by nevážil vůbec nic. Vlaječky v okně v takové rychlosti nestihnete ani zaměřit. Proletí kolem vás jako střela a než se nadějete, už parkuje na klidném místě u jezera.
Další skupinou, která stojí za povšimnutí, jsou Poláci, kteří se snaží konkurovat německým dovolenkářům. Občas také dosahují velkých rychlostí, ale častěji je potkáváte v autohofu, jak mění píchlou pneumatiku nebo u krajnic hledají věci, které z nich cestou odpadly.
Všichni mají svůj styl a osobitost. Všem jde ale o jediné. Překonat velké severské vzdálenosti, najít si pohodlné místo u vody a zažít zde léto ve svém pravém a jedinečném rozmaru.
Za jedním takovým karavanem zrovna jedu už notnou půlhodinu a proud mých myšlenek přeruší snad jen náhlé brždění, až ti dovolenkáři přede mnou zahlédnou fastfood. Na typickou švédskou kuchyni zde člověk na cestách moc nenarazí. Tu dávno nahradily právě fastfoody, a pokud chcete ochutnat něco opravdu švédského, musíte zajet až do historických částí měst, kde si ještě tradiční švédská kuchyně drží svůj vliv. Bohužel pro mě, historická centra a kamiony k sobě nechovají navzájem příliš mnoho respektu.
Stále nemám tušení, kam má karavan přede mnou přesně namířeno. Náhlé brždění před každou odbočkou naznačuje, že hledají nejlepší příjezdovou cestu ke krásným kamenitým plážím jezera Vänern. Zřejmě nemají sebemenší představu, jaká muka působí nám jedoucím vzadu. Každé moje podřazování, byť třeba jen o půl stupně, stojí tolik vzácné energie.
Pomalu jedoucí kolona, věrně následující pomalý karavan, se zatím rozrůstá o další vozidla a my, jak průvod trestanců s hlavou svěšenou, jej stále následujeme. Mám dnes sváteční náladu, už jen proto jak jsem předevčírem ráno unikl Ódinovi z lopaty, a zmatený karavan tlakovými trumpetami týrat nebudu.
Ještě se leknou, pes začne výt, děti křičet radostí a vzrušením, maminku přepadne náhlá migréna a tatík pomyslí na flašku vodky v brašně poslední záchrany každého správného karavanysty.
Držím si od něj uctivou vzdálenost a trpělivě čekám až se jim povede trefit ta správná vysněná odbočka. Už to nemůže trvat dlouho. Vlastně jim i trochu závidím. Pláže u jezera Vänern jsou nádherné. Voda příjemně chladí a dnes by byl opravdu pěkný den na ledovou koupel.
Držím se ho ještě pár švédských mil, když konečně odbočuje do kempu. Děti budou zase odpojeni od autosedačky. Šťastný pes okamžitě skočí všema čtyřma do vody, rád, že to má za sebou. Cestou uštvaný živitel rodiny si setře pot z čela a zaboří zadek do rozkládacího kempingového křesílka, odkud se celou dovolenou nezvedne. Přemýšlím, co proti těm karavanům vlastně mám. Taková idylka. Zdvihnu jen symbolicky ruku na pozdrav a mávnu s ní stylem, jako bych chtěl něco vzkázat a v poslední chvíli si uvědomil, že mlčeti zlato.
Mám před sebou volnou cestu dál kolem krásného jezera Vänern, přes město Mariestad, kde vaří jedno z mála švédských piv, které se dá pít. Pak se stočím na jihovýchod a pojedu dolů, kde se od Vänernu začnu vzdalovat a přiblížím se k západnímu pobřeží druhého největšího švédského jezera Vättern.
Na téhle cestě mezi dvěma největšími švédskými jezery se člověk často lehce ponoří do myšlenek. Zvláště když je večer, slunce stéká po kmenech borovic a na kraj padne jakýsi klid a mír.
V ten moment máte pocit, že jste sami na světě, ale přesto se necítíte sami. Člověk si za volantem kamionu rychle zvykne na samotu a naučí se být sám se sebou. Pro většinu lidí je ale snesitelnější být s ostatními než sami. Je to tím, že o samotě se dřív, nebo později dostanete do úvah, kde hraje hlavní roli váš život. To, čím jste si v něm prošli a kam vlastně kráčíte. Na takové úvahy nemáte obvykle mezi lidmi prostor. Ale jakmile jste dlouho sami, zjistíte že to malé otravné vnitřní já si chce o takových věcech povídat. Ten vnitřní odpor je z počátku obrovský. I Tom Hanks v Trosečníkovi si raději našel míč na povídání, než aby si povídal se svým já. Umí být totiž pěkně neodbytné.
Takhle působí dlouhé jízdy mezi velkými modrými jezery, hustými lesy a zdánlivě nekonečnou tundrou dál na severu. Příroda má ten dar člověka očišťovat a dříve nebo později vás tento život na kolech od základu změní.
Večerní slunce umí dát tady na severu kraji zvláštní nádech, nad kterým zůstává rozum stát. Dostaví se pocit pohody, propojení s okolím a užíváte si každý kilometr, co naskakuje na číselníku tachografu.
Starý utahaný motor mého Volva spokojeně po rovince přede. Z ventilu páky ruční brzdy, kterou už asi měsíc opravuji, jemně syčí vzduch. Na předním okně se nalepuje další a další hmyz, kterého tady v lesích není nikdy dost.
Přísavka, která mi drží boční okno pohromadě, za chvíli spadne. Prostě večerní pohoda, jak má být. Někde na podlaze mezi pedály odpočívá vosa, která mi dala žihadlo do nohy. Jestli jste nikdy na silnici neviděli tancující kamion, tak asi před hodinou jste měli možnost.
Občas se to stává, když jedete s otevřenými okénky. Nemám jí to za zlé. Určitě neplánovala přistát zrovna v mojí kabině a naše cesty se na krátko protkly.
Ano, to protknutí s okolím bývá občas trochu bolestivé, ale jet tímhle magickým čtvrtečním večerem utemovaný v kabině a dýchat recyklovaný vzduch z dožívající ventilace, by byl snad hřích. Napadá mě, že tohle děláme celý život. Snažíme se často především chránit a izolovat. Zavíráme se mezi betonové stěny a uniká nám vše, co takové spojení s okolím přináší.
Začínám být příjemně unavený. V tuhle dobu, kdy se vracím na víkend domů, ze mě spadne všechen stres. Řidiči to tak většinou mívají, když už jsou konečné karty rozdány, náklad naložen a už se skoro nic nemůže stát.
Jak se říká, štěstí přeje připraveným a pozitivní myšlení je pro řidiče kamionu nezbytné. Zvláště v těchto odlehlých končinách. O tom, co takové negativní myšlení na cestách může vše způsobit, už jsem se nejednou na vlastní kůži přesvědčil.
Je pomalu čas udělat 45 minut pauzu. Kromě toho, že se potřebuji protáhnout, vystěhovat vosu a něco zdlábnout, mi to přikazuje vyhláška. To už tak romantické není, ale je to nutné. Než se uvaří voda na kávu, si několikrát obejdu auto, že vše, s čím jsem dnes odjížděl je stále na svém místě.
Z nábojů kol jde příjemné teplo, což mi jen připomíná, že se musím podívat na motorovou brzdu, která už nějakou dobu nefunguje. S létem přichází i do Švédska vysoké teploty a bubnovým brzdám na kamionu se musí co nejvíce pomáhat, aby se nehřály. I na kolové matky se podívám a vracím se ke starému kmeni padlé borovice, na kterém mám položený plynový vařič a misku se zbytkem oběda. Na tomhle místě stavím vždy, když je volné. Je to uprostřed lesů, které se vinou po celé straně západního pobřeží Vätternu. Dolů k jezeru je to pěkný sešup. Je to místo plné klidu, který neruší ani občas projíždějící kamion, co rozkymácí můj těžký návěs a několik minut je ještě slyšet v dáli vzdalující se hluk těžkých kol a vidět mizící silueta kolosu v tetelícím se vzduchu.
Povolání řidiče je stresové zaměstnání, a tak člověk hledá chvíli klidu, kde je to jen možné. Tento les je k tomu jak stvořený. I padlá borovice, na které teď stoluji, dál plní jakýsi úkol. Ačkoliv už dál neroste, není možné o ní říct, že by byla mrtvá. Je dál součástí prostředí. Na kmeni rostou houby, pod kůrou se prohání různí broučci a několik zvědavých mravenců se přišlo podívat co mám dobrého. Části kůry se válí všude kolem, jako by ten kmen někdo, nebo něco sloupalo. Je to zvláštní. Medvědi do těchto končin moc nepřijdou, ale kmen vypadá přesně jako po takové návštěvě.
Vzpomněl jsem si na pavouka, který bydlí v levém zrcátku mého tahače. Je tam už pěkně dlouho. Vždy, když dělám devíti hodinovou pauzu, nebo čekám v přístavu na trajekt, vyleze na zrcátko. Tam začne soukat pavučinu mezi kabinou a držákem zrcátka. Při čekání na loď ve Frederiskhavenu v Dánsku nemám obvykle nic moc na práci, a tak ho pozoruji. Vylézá zpravidla čtvrt hodiny po tom, co nastavím na tachografu pauzu. Jistě se chce ujistit, že už nikam nepojedu a že má smysl soukat novou pavučinu. Pracuje velmi rychle a nějakou tu mouchu chytí. Když pak velí k nájezdu na loď tak, na něj obvykle zapomenu. Za jízdy se mu pavučina vždycky sfoukne, ale on zaleze zpět do zrcátka i se svou kořistí. Nikdy nevyleze, když dělám jen krátkou pauzu. Zná vyhlášku lépe než já.
Nicméně tihle cestovní pavouci nejsou vždy tak neškodní jako je ten můj. Snad všichni severští řidiči znají příběh o uměle vybudovaném ostrově v průlivu mezi Dánskem a Švédskem, na kterém Öresundský most přechází v tunel. Z projíždějícího kamionu s ovocem jednou vypadl za jízdy jedovatý exotický pavouk. Na ostrově, kde není kromě trávy nic, se mu zalíbilo. Usadil se zde, rozmnožil a celý ostrov ovládl.
Dodnes jsem přesvědčený, že zákaz zastavení na ostrově je hlavně kvůli němu.
Úvahy o pavoucích a medvědech naštěstí ukončuje zvonící telefon se Sergejem na druhém konci. Jak se tenhle chlap dokáže vždycky trefit do mé pauzy, je mi záhadou. Tihle lidé z východu mají nějaké zvláštní schopnosti, na které jsem zatím nepřišel.
Pravidelný čtvrteční rozhovor začíná obvykle slovy „No, jak to jde?“ Obvykle odpovím, že zrovna dělám pauzu, „ale to ty víš“.Následuje uchechtnutí. Mého kolegu a současně spolubydlícího na farmě, máloco vyvede z rovnováhy. Brázdí tyhle vody už přes třicet let a zná každý kout této nádherné země. Nikdy se nenaučil mluvit švédsky, ale velmi dobře rozumí. K nelibosti skladníků, kteří si s ním často naběhnou, ve snaze si na jeho konto ulevit.
Představte si postaršího lehce zavalitého chlapíka, jak stojí na nákladové rampě vedle svého kamionu. Z jeho fajfky, která mu dělá na cestách společnost už roky, stoupá jemný dým. Klidné oči, schované za kulatými brýlemi, které pamatují lepší časy, ani nemrknou.
Jeho rty se lehce pohybují nahoru a dolu, jak počítá rýhy ve stěnách návěsu, které právě dělá neobratný řidič vysokozdvižného vozíku, ve snaze naložit jeho náklad.
Sergej je z Lotyšska. Lidé z východních zemí přemýšlí pomalu a jednají rozvážně. Nikdy neudělají nic zbrkle a důkladně volí slova. Rozhovor s ním bývá občas jako šachová partie.
Jednou jsem ho potkal ve dveřích, jak vykuřuje fajfku a pozoruje nebe. Prohodil jsem něco ve smyslu, že se asi večer přižene bouřka a šel jsem dát prádlo do pračky, která byla v domě na druhém konci zahrady. Několik desítek minut jsem tam strávil. Při zpáteční cestě mě Sergej, stále vykuřujíc fajfku ve dveřích, zastavil a stále stejně zamyšleně, hledíc na nebe pravil: „Možná máš pravdu.“
Není moc věcí, které mého kolegu vyvedou z míry. Tedy až na jednu. Dlouhé měsíce jsme se nemohli shodnout, jak je možné, že on dostává na lodích vždy spolubydlícího do kajuty, někdy i dva. Kdežto já mám vždy kajutu sám pro sebe. Abychom si rozuměli, vyfasovat na čtyři hodiny plavby mezi Dánskem a Švédskem do kajuty spoluvězně, není žádný med. Buďto chrápe, smrdí, nebo obojí. Opravdové trápení pak nastává, když si chce povídat, a to ne pouze s vámi. Sergej zažil spolubydlícího, co protelefonoval téměř celou plavbu. Větší část plavby z dánského Frederikshavenu do švédského Göteborgu se nachází v mezinárodních vodách a účet za telefon bývá z těchto končin velmi tučný.
Telefonický rozhovor se samozřejmě stáčí k noci na lodi. Říkám mu, že loď měla zpoždění kvůli špatnému počasí a že jsem se moc nevyspal. Házelo to se mnou sem a tam. Následuje: „A…?“ A při výjezdu se jim zase zasekla vrata. Drželi nás tam půl hodiny, než se jim podařily odblokovat, dodávám. „A…?“. Na to jen vesele dodávám, že v kajutě opět sám.
„Jääävlaa!!“, ozve se ze sluchátka. Jedna ze vzácných příležitostí slyšet Sergeje mluvit švédsky.
Je příjemný pocit, že někde na té obrovské šachovnici, se prodírá houštím další řidič – pěšák, jako vy. Ten, který bojuje se stejnými větrnými mlýny. Odvážně postupuje políčko po políčku a nemůže zpět. Někdy se ohne, aby ho netrefil šíp střelce. Někdy uskočí, aby se vyhnul pevným zdím věže. Vše pro čest dámy a slávu krále.
