Článek
Jako řidič kamionu ve Švédsku jsem trávil víkendy na farmě majitele firmy. Potom, co naše firma zkrachovala, jsem tam strávil ještě několik týdnů a různě brigádničil. Občas jsem vzal dočasnou práci řidiče a vezl návěs mraženého masa do Finska nebo jsem bývalému šéfovi pomáhal s jeho různorodým podnikáním. V tu dobu mě toho moc netížilo a rozhodoval jsem se, jestli ještě ve Švédsku zůstanu nebo se vrátím do Čech.
Mezi mé činnosti patřil i tzv. loppis. Tyto cedule samozřejmě všude ve Švédsku potkáváte. Většinou jsou to nápisy na kartonových deskách, přidělaných ke klasickým dopravním značkám nebo ležící sólo u odbočky k nějaké usedlosti, zapřené paletou, aby neuletěly.
Co to však je ten záhadný loppis, který číhá ve Švédsku na každém rohu?
V překladu se jedná o jakýsi bleší trh, ale prakticky ho lépe vystihuje garážový výprodej. Je to oblíbená zábava Švédů, která souvisí se sezónní „debordelizací“. Nepotřebné věci se hromadí tak dlouho, až jich je mnoho, a nakonec se všechny naráz nabídnou k prodeji. Tyto trhy se ale nekonají na veřejných místech, ale u každého prodejce doma, respektive spíše na pozemku. Často jsou to právě farmy nebo usedlosti.
Obvykle se k loppisu připojí i další známí nebo sousedé a vznikne tak ekvivalent blešího trhu i důvod se pořádně opít. Jedná se o dlouhou švédskou tradici. Zvláště na jihu Švédska, kde jsou velmi zdatní obchodníci, se loppisu stále daří.
Farmy samozřejmě neleží u hlavních silnic, a tak se cedule s loppisem umísťují na začátek příjezdové cesty, která začíná u hlavní silnice. Sám jsem jednu takovou umísťoval a překvapilo mě, že ji klidně přiváží ke klasické dopravní značce a nikdo ji nesundá jako ilegální reklamní billboard. Ani kolem jedoucí policie se nezamlela.
Ale ta pravá zábava s loppisem na nás teprve čekala. S kolegou Sergejem jsme dostali zadání postavit ve stodole dvě řady pultů z palet o délce dvaceti metrů, na kterých se bude vystavovat prodávané zboží. To nám teprve spadla čelist. Ale neměli jsme toho času mnoho na práci. Kamionová doprava skončila a čekali jsme na konkurzní vyrovnání. Bylo to příjemné zpestření času a nějaký ten vydělaný peníz bokem se také neztratí.
Já jsem k tomu poté vyfasoval hlavní roli opékače párků na grilu, které se nabízely návštěvníkům a potencionálním kupcům různého haraburdí. Zatímco jsem griloval párky, Sergej procházel pulty se zbožím a hlásil mi, kolik toho pořídil své ženě, trpělivě čekající na manžela v Lotyšsku. Zkoušel jsem ho upozornit, že letecky přepravované zboží má svá hmotnostní omezení a že si nejsem jistý, jestli extra pro něj lotyšská vláda vypraví nákladní letoun.
Jedna malá cedule u příjezdu do Klippanu po silnici číslo 21 udělala zázraky. Na farmu se začaly sjíždět desítky a desítky aut. Mnohem efektivnější než reklama na internetu. A lidé nejen, že přijeli nakupovat, ale po vzájemné dohodě se šéfem, který měl tu dobu v sobě už několik piv, začali vystavovat i své zboží. Šéfova kešeň nezdravě nabírala na objemu a já pekl jeden párek za druhým. Jeden samozřejmě po třiceti korunách.
Prodávalo se úplně všechno. Mosazné svícny, nářadí, staré mince, hry na Play Station, které šéfova synka již přestaly bavit. Sergej prodal svou dýmku a s mrknutím oka mi sdělil, že má doma ještě tři.
Ležel nám tady na paletových stolech celý internetový bazar. Vždy jsem věděl, že jsou Švédi neskuteční kramáři, ale toto překonalo mé nejdivočejší představy. Nemám ponětí, odkud se ta spousta věcí vůbec vzala.
Se svou gemou, do které se v té době vešel celý můj majetek, jsem si zde připadal jaksi nicotný. Což samozřejmě neopomněl připomenout Sergej jako protiútok mých škodolibých poznámek na jeho úkor. Nakonec jsem si i já pořídil krásný lovecký nůž, který mi ovšem o týden později zabavili na kodaňském letišti a nehezky se na mě dívali.
Za svůj život v této zemi jsem viděl spoustu zajímavých cedulí. Kromě loppisu to byl také ukazatel na vesnici Rum. Po naučení švédštiny jsem samozřejmě zjistil, že se jedná o pokoj k přespání. Při toulkách s foťákem švédskou přírodou jsem zase na železnici objevil značku, která popisuje něco ohledně mužské pohlavní biologie. A takových případů bylo.
Železniční značka u Markarydu
Nic ovšem nepřekoná mou poznámku při první cestě do Švédska autem, kdy jsem po několika desítkách kilometrů na německé dálnici sdělil kamarádovi na sedadle spolujezdce, že ten Ausfahrt musí být ale obrovské město, když jsou na něj ukazatele na každém sjezdu. Pamatuji si to matně, ale myslím, že můj kamarád němčinář tehdy upustil mapu z rukou.
Dnes bych si klidně vsadil, že moje stařičké Volvo FH12, které zabavil správce konkurzu, skončilo v nějakém loppisu, prodáno kamsi do Arábie.
