Truckerem ve Švédsku: Jak začala moje vášeň a proč mi táta chtěl nakopat zadek

V dnešním článku se přesuneme do poměrně vzdálené minulosti, kamsi do roku 1998. Do roku, kdy sotva dvanáctiletý kluk snil o svém svobodném životě za volantem a představoval si, jak si každé ráno ve stínu obrovského trucku vaří na ohříváčku oříškové kapučíno.

Děti v tomto věku běžně kafe nepijí, ale já jsem si za tátovy vrácené lahve občas kupoval takové ty instantní sáčky s různými příchutěmi. Přesně vykreslují atmosféru doby, kdy jsem začal snít o životě řidiče a každý měsíc nedočkavě stepoval před místní trafikou, abych dostal nejnovější číslo magazínu Trucker.

Můj osud definitivně zpečetil můj táta, když mě v tomto věku občas bral do práce o víkendech. Servis Galimpex, dnešní Renault Trucks, tehdy sídlil ve Vestci u Prahy. Dílna plná rozebraných tahačů a každý víkend několik úplně nových, na kterých se přes týden dělával tzv. „PDI“. Zkrátka předprodejní servis.

Dlouhé hodiny, někdy celou tátovu směnu, jsem směl vysedávat v kabině. Nepil jsem, nejedl jsem. Prostě jsem se tam vyšplhal, pustil rádio a byl jsem nejspokojenější člověk na světě. Zcela mě omámila ta vůně interiérů nových náklaďáků. Ta auta voněla jako nic, co jsem do té doby poznal. Zatímco moji vrstevníci lítali za holkami, já lítal za truckama.

Když Jsem si v Renaultu Magnum spustil dolů všechny okenní roletky, které už v té době byly všechny elektricky ovládané, byla v kabině úplná tma. Byl to můj útulný pokojíček. Představoval jsem si všechny ty dálky, města, lidi, které bych mohl vidět a potkávat.

Samozřejmě jsem byl velmi zvědavý a zkoušel, co které tlačítko ovládá. A tak se jednou stalo, že z Magnumu v zadu pod kabinou začal vycházet bílý dým po tom, co jsem něco zmáčkl. Táta přiletěl jako blesk z druhé půlky dílny, vyštval mě z kabiny a kličkou odpojil baterie. Při tom pronesl něco ve smyslu, že mi nakope zadek. Použil vlastně to horší slovo.

Nevěděl, že jsem omylem pustil nezávislé naftové topení Webasto. To já už dnes vím, co způsobilo ten dým. Rukama mi jich za mojí servisní praxi prošly desítky. Ale vždy se tomu zasměju, jak mě tenkrát zepsul. Přitom jsem vlastně neudělal nic hrozného. Řekněme, že jsem nevědomě provedl zkoušku topení.

Jednoho dne si mě tátův kolega, kterého nebudu jmenovat, ale pracuje dnes ve Volvu v Čestlicích jako přijímací technik, vzal na testovací jízdu se starým „Aéčkem“. Ten tahač je naprosto unikátní a celá koncepce od AE až po Magnum nemá v branži obdoby. To byla moje první jízda v tahači. Jeli jsme přes Kocandu a zpátky do Vestce. Dostal jsem od něj kolečko z tachografu, které stále mám a na kterém je vepsána nejvyšší rychlost 115 kilometrů v hodině. „Mě to vždycky baví tak hodinu,“ řekl mi v rozhovoru. Pak se mu chce spát.

O vánočních prázdninách jsem já a moje sestra jeli s tátou do Mladé Boleslavi, kde byla tehdy celnice a tam se vozily nové trucky z Francie. Na tento den jsem se těšil víc než na Vánoce. No, minimálně stejně. Cesta s novým Premiem z Bolky až do Vestce. Pro kluka mého ražení hotová nirvána. Ségra tehdy schovaná na posteli za sedačkami. Byla prostě jiná doba.

V patnácti jsem už svou vášeň naplno rozvíjel. Šel jsem do učení jako autoelektrikář a ve druháku jsem si sám našel praxi v servisu MAN Čestlice. Týden škola, týden praxe. Po nocích jsem poslouchal pořad rádia Frekcence 1, kam často volali řidiči kamionů. Jednou mě napadlo si podat jakýsi inzerát, jestli by si někdo z řidičů nechtěl popovídat. Pro mě to byli bozi.

Ozval se mi trucker Zdeněk z Ústí. Tehdy už mu bylo kolem padesáti. Několik měsíců jsme si psali a těsně před tím, než jsem nastoupil do MANu na praxi, jsem se tam s ním potkal. Zpět mě svezl svým truckem, tehdy ještě MAN F2000. TGA už bylo na světě, ale mnoho jich ještě nejezdilo.

Můj sedmnáctý rok už kromě trucků ovládaly holky a severský metal. Takže pěkný chaos v bedně. Nicméně semeno myšlenky mého severského domova bylo tehdy zasazeno.

Tehdy jsme jezdili s rodiči na chatu a o sobotním večeru pravidelně hráli deskovou hru „Kamionem po Evropě“. Z televize sršel Mládkův humor z „Čundrcountryshow“. Tato hra se nakonec dočkala své inovace. Je opravdu skvělá.

V jednadvaceti se mi povedlo spojit všechny vášně dohromady a odjel jsem s kamarádem poprvé na sever do Švédska. Dostali jsme práci v hlavním zastoupení DAF, v Markarydu. A tam jsme strávili půl roku.

Byla to těžká zkouška, protože tehdy mi z očí zcela spadly růžové brýle. Zjistil jsem, že na mě nikdo nečeká s otevřenou náručí a že jako cizinec to budu mít hodně těžké. Frustrace z nepřijetí byla tehdy tak velká, že po návratu do vlasti jsem začal pít, zadlužil jsem se a vyváděl různé nedospělé hlouposti.

Nepřízeň osudu jsem prolomil až začátkem roku 2011, kdy jsem se rozhodl se na místo činu, tedy do Švédska, vrátit. Šlo mi vlastně o krk. Život doma jsem nezvládal. A stalo se více, než pro co jsem si přijel. Byla to těžká vojna, která ze mě vytřepala veškerou naivitu a nedospělost. Dnes říkám, že mi Švédsko zachránilo život a není to ani nadsázka.

Ve zpětném ohledu vidím vše špatné, co se mi stalo, jako něco neskutečně nádherného. Dnes to vše přijímám s pokorou. A rád bych všem vzkázal, že posun člověka spočívá pouze v jeho ochotě a schopnosti jít do nejistoty. A tak probíhá plnění snů. On to život vždycky nějak zrežíruje, když máte vytrvalou touhu a vášeň. Jak už někdo moudrý řekl, ničeho nikdy nebylo dosaženo bez nadšení.

Věnováno Stanu Cvengrošovi, šéfredaktorovi magazínu Trucker, který tento svět opustil 21. května 2022 ve věku 83 let. Napsal jste mi tenkrát, že na to mám, a ať se nikdy nevzdávám svých snů. Děkuji Vám za skvělou práci, která mě a spousty lidí inspiruje.