Truckerem ve Švédsku - noc na polárním kruhu v Jokkmokku

Starý indiánský lapač snů se houpe nad čelním oknem starého tahače Volvo FH 12, pověšený na koženém řemínku. Už ani nevím, kde se tu vlastně vzal. Průsek mezi jehličnatými stromy, který tvoří silnice, je osvětlen nočním nebem, jenž se na horizontu barví do ruda. Siluety smrkových lesů však zůstávají temné.

Jak typický noční úkaz tady na severu, kdy je noční nebe světlejší než kraj pod ním, jenž se teď podobá jakési stínohře na pozadí. Vrcholky smrků na horizontu připomínají černé zuby pily a hladina jezer obrovské zrcadlo, na kterém se neobjeví sebemenší vlnka.

Takový je kraj, kde slunce v tuto roční dobu zapadá jen lehce za okraj horizontu. Scenerie pestrobarevných odstínů nebe a rozfoukaných mraků, pod kterými spí potemnělý kraj lesů a jezer v naprostém a ničím nerušeném tichu.

Můj kamion je to jediné, co tento posvátný noční klid prořezává rachotem motoru a světlomety přitom kreslí do kraje dlouhé čáry. Zde při zemi je vše temné, až někdy strašidelné. Stromy, které mají za sebou barevné nebeské pozadí, vypadají jako strašidelní tvorové různých postav. Napřahují ke mně své pahnáty a naklánějí dlouhé ostnaté krky. Šklebí, mračí se nebo jen kynou na pozdrav. Fantazie zde maká na plné obrátky a dlouhou jízdou unavená mysl neklade příliš velký odpor.

Na osamělé silnici občas strhnu lehce volant do protisměru, jen abych rozhoupal onen lapač snů na čelním okně. Jeho pohyb z leva doprava a zpátky mě ujišťuje, že jsem ještě nepřešel do říše kouzel a snů dětských let. Stále jsem tady přítomen. Za mnou jedoucí řidič by takovýto manévr možná nepochopil a zcela jistě by nabyl dojmu, že ten trucker před ním za kormidlem chrápe. Já jsem však naopak velmi bdělý. Potřebuji se však čas od času přesvědčit, že to vše kolem mě není jen namalované a statické. Jízda samotná a ubíhající dělící čára už nemá tu moc mě zcela přesvědčit, že se nepohybuji jen na plátně jakéhosi šíleného malíře na opiátech. Únava, ta umí panečku věci. Ale kromě toho utlumuje přemýšlení, a tak lze vše velmi ostře vnímat.

Jsou věci, které myslí pochopit nelze. Pohled do tohoto kraje přede mnou je jednou z nich. Tu atmosféru musí člověk prožít a teprve potom může říct ano, Země je nádherná a magická. A já musím být ten nejšťastnější člověk, neboť Ji smím vidět, vnímat a poznávat.

Koukám na hodinky. Ukazují půl jedné ráno. Několik desítek kilometrů mě dělí od cílové stanice, města Jokkmokk, které leží na polárním kruhu. O tomto městě jsem slyšel snad nejvíc povídaček, které se po celém Švédsku vypráví.

Podle mého šéfa jsou zdejší obyvatelé zarytí separatisté, kteří by nejradši tuto oblast oddělili od monarchie a udělili si samostatnost. S turisty zde problém nemají, ale našinec, rozumějte Švéd, co není místní, by si zde měl hlídat záda.

Jak se tak pomalu přibližuji městu, přemýšlím, co na těchto řečech může být pravdy. Švédsko je obrovskou zemí a sám mám zkušenosti s odlišnostmi ve zdejší populaci. Se svým jižanským, tedy skånským dialektem, zde příliš nepochodím. Alespoň takto mi to říkali kolegové na jihu.

Mé dosavadní zkušenosti ale jsou, že jsem se tady zatím domluvil s každým, kdo o to stál. Možná je to spíš o nějaké averzi vůči obyvatelům jižní části země než o jazykovém rozdílu. Švédština ve Skåne je velmi specifická. Skåne patřilo historicky Dánsku. A pravdou je, že když u nás Brňák začne používat hantec, tak mu také celá republika nerozumí. Ze svého domova v Klippanu jsem teď téměř patnáct set kilometrů daleko. Z Klippanu je to blíže i do Prahy než sem.

Cesta k Jokkmokku je trochu děravá. Že by separatisté neměli peníze na opravu cest? Jedna nerovnost mi dokonce vykopla rychlost do neutrálu, jak se soustava od řadící páky k převodovce pohybem kabiny rozkmitala. Je to jen krátký úsek. Možná je zde silná spodní voda. Ve Švédsku jsou taková místa, která můžete opravovat do nekonečna a povrch vozovky stejně praská. Země tu pracuje.

Ve městě Östra Ljungby, které leží nedaleko Klippanu, je dokonce kruhový objezd, který za každého počasí klouže. Venku je dvacet pět stupňů, sucho, a přesto vám to na tom kruháči ujede. Už jsem si to několikrát vyzkoušel. Je to na vršku kopce. Místní to přisuzují právě účinkům spodní vody. Vesměs ale jen krčí rameny.

Vítá mě Rastplats Polarcirkeln. Poprvé budu nocovat přímo na polárním kruhu. I když jsou už téměř tři hodiny ráno a venkovní světlo pomalu o sobě začíná dávat znát. Parkoviště je ztichlé a potemnělé, ale sotva jsem zastavil a otevřel okna, abych pustil do kabiny čerstvý jarní vzduch, ozvalo se cvrlikání a zpěv ptáků, jak to vždy ze začátku jara dělají. Venku je patnáct stupňů. A ptáci se předvádí a přehlušují navzájem ve zpěvu. Do Skandinávie přišlo jaro. Tohle je ten nádherný a čistý sever Švédska. Zde začíná Norbotten.

Zde se také dovídám, že polární kruh není statický, ale za tisíciletí se posunuje směrem k severu a poté zase směrem k jihu. Jeho linie se posunuje asi o pět set metrů za osmnáct let a pak se opět vrací. Země je plná tajemství.

Patnáct stupňů není moc a od nedalekého jezera sem vane celkem čerstvý vzduch. Přesto mám touhu nechat obě boční okna kabiny otevřená, zavrtat se do spacáku a usnout bez hluku topení i mrazícího agregátu, za poslechu zpěvu ranního ptactva. Mám devět hodin přestávku a rozhodně odtud nikam nespěchám.

Je pátek a předpokládám, že náklad pelet odtud dostanu nejdřív v neděli nebo spíš v pondělí ráno. Mám tedy celou sobotu na průzkum a musím se na to dobře vyspat.